Ze začátku jsme se báli,

že si vás pozval Michal a platí vás stejně, jako žoldnéře, ale teď už je nám jasný, že je to jinak. Moc jste nám pomohli a všichni jsme vám za to moc vděčný. Chtěl bych se omluvit za to, že jsem vám nevěřil a místo poděkování za starost o naše mrtvé vás podezříval a nechal vyslýchat od Michalových poskoků! Tu noc jsem šel ven a viděl, jak vás Nivelín s Trakem sledují. Šli ale za váma jenom chvilku a pak se hned vraceli. Mě si nevšimli a já je slyšel, jak se chechtaj a přejou vám, aby vás ten zlovlk zadávil!
Ráno jsme se tedy šel podívat do lesa a objevil tam stopy obrovskýho zlovlka, takový, že by si jich všimlo i děcko. "Jak to, že vám nevěřili a nikoho nevarovali, že se tahle bestie potuluje tady po okolí?" ptal jsem se sám sebe. Odpověď je nasnadě. Všiml jsem si taky vašich stop a bylo mi jasný, že hlídáte vesnici. Konečně se mi rozbřesklo a já si začal dělat opravdový starosti o Kryma, svýho starýho přítele, moc dobrýho lovce, kterej Michalovi hodně věřil. Je už sice šedivej, ale tuhej jak kořen borovice a hned tak ho něco nedostane! Věděl jsem, že měl takovou chajdu na východ od vesnice, až za řekou, kdysi jsem tam párkrát byl. A teď jsem tam šel. Večer jsem jí našel a s Krymem jsme se objali jako bratři. Společně jsme si pak dali dohromady, jak to na nás Michal asi ušil a rozhodli jsme se, že to tak nenecháme.

Jenže moje Magdalénka nepřežila první porod a já ztratil o všechno zájem. Bušil jsem do kovadliny a pokoušel se zapomenout. A tehdy přišel Michal. Na velikým koni, s glejtem od Cimurskýho fojta a pěti bojovníkama za zadkem. Měli jsme zrovna velký problémy se skřetama a on nám v boji s nima dost pomoh. Potom nám vyprávěl, že potřebujeme pořádnej hostinec, aby k nám lidi začali jezdit a my mu dovolili ho tam postavit. Ten glejt od fojta ho k tomu opravňoval a nám se líbil, jevil o nás a naše problémy velkej zájem.
Postavil ho rychle, peněz měl dost. Už to bude třetí rok.
Nejdřív bylo dobře. Jak říkám, staral se o nás a měl známý tady v Cimuře, takže nám dojednal odkup dřeva ve velkým a za dobrou cenu. Lidi ho postupně začali považovat za to, co jsem pro ně dřív byl já, a mně to nevadilo. Jednou v hospodě to pak někdo řek nahlas a my si odhlasovali, že už jsme dost velký na to, abychom měli starostu.
Pak asi před rokem začal mluvit o tom, že bysme potřebovali pořádný hradby a nějaký vojáky, takhle že se to nedá, že se k nám lidi bojí přistěhovat. My jsme byli vždycky lovci, zvyklí starat se sami o sebe a tohle se nám moc nezdálo. Navíc se Michal začínal chovat jako nějakej pán a pořád měl dost peněz, víc, než mu ten jeho hostinec mohl u nás vynášet.
Po nějaký době začali kamarádi nahoře v horách při lovu nacházet stopy skřetů a jak to vypadalo, když nakonec zaútočili, to už vlastně víte sami.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Stalo se to tak rychle a najednou a Jan byl úplně jiný, už ne ten milý přítel, byl jako někdo z těch pochmurných pověstí, v nichž si tolik liboval. Nevěděl jsem, co si mám myslet, a tak jsem tam jenom stál a divil se tomu. Pak jsem z Janova pokoje uslyšel podivnou, tlumenou ránu. Běžel jsem tam, strachuje se o něj a málem jsme se srazili ve dveřích. Uhnul mi z cesty pohybem tak rychlým, že jsem ho ani nepostřehl, mihl se kolem, až mě ovanul chladný vítr, z něhož mě zamrazilo. Z jeho obličeje jsem si pamatoval jenom oči, v nichž jako by mu žhnulo samotné peklo.
V celém domě bylo naprosté ticho. Přistoupil jsem ke stěně vedle jeho lůžka, tam, kde se na zem snášel drobný prach z omítky. Ve výši mých prsou tam ve zdi byla prohlubeň. Bezmyšlenkovitě jsem zvedl ruku zaťatou v pěst a vložil ji dovnitř. Vešla se tam celá, klouby dosedly na kámen vytvarovaný podle nich. Uvnitř zmizely všechny prsty, i palec. Pak jsem ruku vyndal a prohlédl si ji, stejně jako tu díru. Nikde nebyla ani kapka krve.
Jakou sílu musí člověk mít, aby zarazil holou ruku do kamenné zdi? Může mu ji dát jen samotný vztek?
Mikula
Popis petice ze Zálesí tak, jak jsem ji viděl v sídle Vysočina v Cimuře - Kris, vrchní písař Radka z Boktoru.
Bylo to asi týden po slavném návratu Družiny, která zachránila Radkovy Důl a přitom se jí podařilo osvobodit i hornické městečko Gara ze sevření zákeřné smrtící nemoci. Po obědě ohlásil sluha Radkovi dva muže ze Zálesí, kteří s ním chtěli hovořit. Byl to jejich kovář Mikula a místní lovec Krym. Způsoby měli těžkopádné, ale byli neochvějní a ve své prostotě dojemní. Vyprávěli toto:
Přišel jsem do Zálesí jako mladej kluk, plnej elánu a touhy po dobrodružství. Bydleli jsme tady v Cimuře a tady jsem se taky vyučil kovařině a mečířství. Ale mě bavilo chodit po lesích, stopovat a lovit zvěř a chtěl jsem zažít to, o čem starci vypráví u ohně, příběhy plné odvahy a vítězství statečných hrdinů.
To všechno Zálesí slibovalo a práce tam bylo dost, co jsem uměl, se mi moc hodilo. Vlastníma rukama jsem si postavil kovárnu a vlastníma rukama ji taky bránil proti skřetům i jinejm obludám z lesa. Přežívali jsme a začalo se nám dařit. Lidi sice umírali, ale pořád víc jich přicházelo a z nás byla najednou opravdová vesnice.
S požehnáním rodičů jsem se tady v Cimuře oženil s Magdalénou, krásnou dívkou pocházející z Gary a odvedl jsem si jí do kovárny. Byla divoká jako vítr z hor a moc se jí tam líbilo. Pomáhali jsme, komu bylo třeba a lidi se na mě obraceli, když něco potřebovali vyřídit nebo rozhodnout. Neměli jsme žádný tituly, starostu ani radní; nebyly potřeba.

achvěl jsem se po celém těle a začal couvat pryč, směrem ke schodům v hale. V pokoji bylo ticho, které mi nahánělo husí kůži. Pak jsem uslyšel její smích, lehký a bezstarostný, neuvěřitelný po tom všem. Uslyšel jsem její škádlivý hlas: "Ale no tak, přece se nerozloučíme takhle! Vždyť už jdu, neboj se, můj pane, nebudu Ti překážet! Jen mě naposledy obejmi, prosím, na památku." Poslední slova už jenom šeptala a bylo v nich tolik svůdnosti, že bych ji v tu chvíli s radostí objal já sám, kdyby snad Jan bláhově nechtěl!
Po chvilce jsem uslyšel, jak spokojeně říká: "Tak vidíš, můj pane. Nejsi tak silný, jak sis myslel!"
Odpověděl ji hlasem snad ještě chladnějším a nekonečně lhostejným; nebylo možné si představit, že lze jeho majitele svést: "To byl poslední polibek. Jím jsem se rozloučil s tím, kým jsem byl. A s tebou!" a po chvilce mrazivého ticha ten cizí hlas bez emocí dodal: " Zmiz. Už tě nepotřebuji."
Vyběhla ven, v ruce malý uzlíček svých věcí, hnána těmi slovy jako sprostá děvka, která potěšila svého pána a ten už jí má dost. V očích jí ale plálo něco, čemu jsem nerozuměl a bál se toho. Ustoupil jsem jí z cesty. Jenom se po mě ohlédla, neřekla ani slovo a jako vítr seběhla ze schodů, sotva se jich dotýkajíc. I teď, rozhněvaná a poražená, se pohybovala s elegancí a ladností, která mi sevřela srdce. Potom za ní bouchly hlavní dveře a byla pryč.

"Nad čímpak asi dumal a k čemu se teď rozhodl?" vrtalo mi hlavou. On zatím klidně otevřel dveře a vešel dovnitř. Nezavřel za sebou, takže jsem jasně slyšel jeho hlas, když jí říkal: "Je mi líto, ale musíš odejít. Čím dřív, tím líp. Zneužíval jsem už pohostinnosti svého pána dost dlouhou dobu, když jsem tě tu nechával pod jeho střechou. Odteď už se budeš muset zase dál živit sama!"
"Oho! Takový pěkný proslov! Dlouho jsi ho vymýšlel?" odpověděl mu její sladký hlas a já byl najednou moc rád, že ji nemohu vidět. Připadalo mi, že vůbec nebyla překvapená tím Janovým prohlášením, jako by ho čekala - a nebála se ho. A pokračovala dál, úmyslně ho dráždila: "Vážně jsem se v tobě spletla. Viděla jsem v tobě muže, který je schopný být sám sebou, neposlouchat nikoho a dělat si jen to, co se jemu zlíbí! Ale ty jsi jenom hodný chlapec, který poslouchá, co mu kdo nakuká. Drž se dál toho úžasnýho Radka a jednou se možná staneš i někým významným, snad dokonce obchodníkem?!" Její sametový hlas přetékal ironií a opovržením tak, že i mně se ruce roztřásly touhou udeřit jí do těch smyslných, jedovatých úst. Takhle si představuji démona z pekel, na povrchu hedvábí a med, uvnitř nic než zloba a jed!
Aniž jsem si to uvědomil, vykročil jsem směrem ke dveřím. Nevím, co bych tam dělal, kdybych došel. Každopádně mě ještě předtím zarazil Janův hlas, zlobou změněný k nepoznání. Čišel z něj smrtící chlad a neoblomná rozhodnost, sebejistota, kterou jsem v Janovi poslední dobou občas cítil. Ale nikdy to nebylo znát tak, jako teď, když jí tichým hlasem, který se však zařezával do uší jako praskání ledu pod nohama, říkal: "Jsi opravdu jenom obyčejná děvka. A teď zmiz, hned! Nestrpím tě tu déle, jsi poskvrnou tohoto domu. Už tu nejsi zvána a já ti zapovídám se sem vracet! Jdi!" Nejen tón jeho řeči, ale i kadence a způsob mluvy byly úplně jiné, cizí, zpěvavé, jako by jí zaklínal.

Pak najednou

s té truhly seskočila, bleskově posbírala nádobí se zbytky jídla a prohlásila: "Musím už jít." Málem jsem jí ani nestačil poděkovat, jak rychle vyklouzla ze dveří.
Co mi řekla, mě potěšilo a já se rozhodl jít dolů a podívat se sám, co se děje.
Na schodech jsem potkal Lucia a dva další chlapíky, které jsem moc neznal - byli to muži z jeho stráže. Bydleli ve strážnici hned u brány a normálně se po domě vůbec nepohybovali. Tihle asi nebyli ve službě, neměli zbroj ani zbraně. Přesto mi připadali hroziví, takže jsem se kolem nich rychle protáhl a spěchal dál. Nevím, o čem si povídali, protože zmlkli, když jsem kolem nich procházel. Ale na cestě dolů jsem z jejich znovu započatého rozhovoru zaslechl jedno slovo, které mě přimělo poněkud zvolnit a začít si víc všímat, co se kolem mě děje. Znělo totiž: "Jan."
Asi jen díky tomu jsem si všiml dvou služek, které místo oprašování obrazů a soch se v chodbě vedoucí k pokojům hostů potichu o něčem přely a také přestaly, když si všimly, že se na ně dívám. Měly odtamtud dobrý výhled do krátké chodby, v níž byly pokoje Jana. Přešel jsem k širokému kamennému zábradlí a pohlédl dolů do haly. Uviděl jsem další služky, Káťu mezi nimi, ve dveřích do chodby z kuchyně. Také si povídaly. Pak se najednou rozprchly na všechny strany jako slepice, když do nich střelí, a ze salónku vyšel pan Radek spolu s Janem. Radek šel energicky jako obvykle, mířil ke schodům, ke mně nahoru. Jan se díval k zemi a pomalu šel za ním, jako by o něčem hluboce přemýšlel.
Jak pan Radek svižně vycházel do schodů, všiml jsem si, že vypadá velmi spokojeně. Když mě uviděl, s úsměvem mi pokynul a pozdravil mě, ale pokračoval dál ke svým pokojům. Jan šel o poznání pomaleji. Na vrcholku schodiště se zastavil a zhluboka se nadechl. Všiml si mě až když jsem ho pozdravil a i potom mi jen nepřítomně odpověděl. Pak se hned rázným krokem vydal ke dveřím svého pokoje. Zvědavost mi nedala a já šel pomalu za ním.

Bloumala potom po pokoji,

neschopná vydržet i tu chviličku na jednom místě. Už jsem dojídal, když najednou promluvila: "Janek se s ní teďko pořád hádá." Překvapeně jsem se na ní podíval, ale ona hned sklopila zrak a sedla si na mojí truhlu, nohama začala komíhat ve vzduchu. Dívala se na svoje dlaně, které žmoulala v klíně a pokračovala: "Já myslím, že chce, aby odtud odešel, s ní!"
Nedalo mi to, abych se trochu jízlivě nezeptal: "A jakpak to víš? Jan si o tom s tebou povídal?" Samozřejmě jsem tomu nevěřil! Když se nesvěřil ani mně, tak by určitě běžel za nějakou služtičkou! Ale ona se ani nezačervenala, když zvedla hlavu a podívala se na mě těma svýma velkýma, hnědýma očima, a odpověděla s odzbrojující upřímností: "Ne. Všechno jim nosím a oni se teď už na mě neohlížejí, dohadují se i přede mnou. A něco zaslechnu i za dveřma, když čekám, jestli můžu dovnitř."
Zamyslel jsem se nad tím a náhle mi Janovo chování dávalo smysl. Ano, mohla to být pravda! Jestli jí miloval, tak o tom musel přemýšlet, o odchodu od všech, které znal a měl rád. Ale jak by se živili? Jan by jí jistě nenechal, aby si vydělávala stejným způsobem jako dřív! Ne. Vždyť i Káťa to teď říkala, že se hádají. Takže Jan nikam jít nechce. Když jsem o tom přesvědčil sám sebe, pověděl jsem to i Kátě: "Jan nikam nepůjde, ani kvůli ní."
Lehce přikývla a poprvé se maličko zarděla. Moc jí to slušelo, když upejpavě přikývla: "Já vím. Před chvílí jí řek, že je stejná jako všechny ženský. Možná nejkrásnější, co kdy viděl, ale pořád myslí jako kuchtička!" Krásně se usmála a dodala: "Naštval jí tím. Ječela na něj jako opravdová děvka! Jenže on jí přerušil, klidně jí řek, že tohle nebude poslouchat a odešel. Málem mě zarazil dveřma do zdi, jak rychle je otevřel." Šibalsky na mě mrkla a pokračovala: "Udělala jsem hned pukrle a omlouvala se mu, ale on mě snad ani neviděl. Myslím, že šel za panem Radkem."

Jan seděl dál ode mě a jeho smích byl opravdu upřímný, smál se dlouho a bez zábran, bez toho chladu a upjatosti, kterou jsem v něm poslední dobu vždy cítil. Četl si v nějaké útlé černé knížce se zlatým znakem na deskách, který jsem na tu dálku nedokázal rozeznat. Neodolal jsem a vstal, abych se podíval na tu zázračnou knihu. Když mě Jan viděl přicházet, přestal číst a stále ještě s úsměvem mi řekl: "Ten chlap je génius! Jak dobře ty ženský zná!" Ukázal mi desky a já náhle cítil, jak mi hoří uši a rudnou tváře. Neboť to nebyl žádný klasik, ale Sideon, bard proslulý svou milostnou prózou a erotickou poezií!
Usmíval se mým rozpakům, ale neposmíval se - byl to opět ten starý Jan, jak jsem ho znával před odjezdem. Vášnivě jsme se nad tou knížkou přeli, on Sideona obhajoval, říkal, že se za tu chvilku z téhle knížky dozvěděl o ženách víc, než ze všech děl klasiků, kronik a legend, co kdy četl předtím. Já samozřejmě nesouhlasil, protože jsem měl za to, že on tu ženu popisuje jenom z jednoho jediného hlediska - jistě víte, co mám na mysli. Nakonec ten přátelský spor ukončil Jan jediným možným rozumným způsobem. Poprosil otce Faria o půjčení té knížky a donutil mě slíbit mu, že až jí dočte on, přečtu si jí i já sám. A pak prý budu moci něco namítat!
Šli jsme zpátky domů v družné náladě, on mi jako dřív citoval úryvky z té knihy (má výbornou paměť, zejména na verše) a já musel uznat, že byly veselé a, ač někdy lechtivé, tak nečekaně přesně vystihovaly matoucí Kátiny nálady.
Když jsme vešli do haly na Vysočině, poděkoval mi. Jsem si jist, že to myslel upřímně, ale úplně jsem nechápal za co. Potom řekl, že si půjde ještě číst, aby mi to mohl dát co nejdřív. Šklebil se na mě a úplně se pásl pohledem na mé zase jednou červené uši.
Druhý den jsem už od rána zapisoval průběh výpravy naší Družiny do Dolu tak, jak mi jí vyprávěli. Zabral jsem se do toho tak, že jsem úplně zmeškal oběd. Uvědomil jsme si to však až v okamžiku, kdy se ozvalo lehounké klepání na dveře. Protřel jsem si oči, zívl a zatímco si protahoval ztuhlá záda, zvolal jsem: "Ano?" Dveře se maličko pootevřely a dovnitř nakoukla kudrnatá hlavička Káti. Usmála se na mě a vklouzla dovnitř. Měla veliký tác a na něm spoustu jídla a pití, mnohem víc, než bych kdy mohl sníst - i když si ze mě služky poslední dobou dělají legraci, že toho sním víc než mužský po práci! Ale hlad jsem měl, takže jsem nijak neprotestoval, poděkoval jí a hned se do toho pustil. Káťa si sedla na krajíček židle, jako vždycky připravená ihned vyskočit a zmizet, kdyby sem někdo přišel nebo jsem jí řekl něco podle jejího názoru nevhodného. Vypadala ale, že tu dneska se mnou chvilku vydrží. Ptala se mě, na čem dělám a tak jsem jí mezi sousty vyprávěl, co jsem právě napsal. Vybídl jsem jí, ať si to zkusí přečíst sama, ale ona toho jako obvykle po pár těžších slovech nechala. Pokouším se jí učit číst a psát už skoro rok, ale nemá trpělivost a když jí zkouším vést ruku, aby kreslila písmena dobře, tak se jenom hihňá a pořád s sebou škube.

Několikrát jsem na něj zkusil promluvit, ale vždycky jenom něco zabručel, takže jsem ho nakonec nechal a vytáhl z police Kroniku Pána skleněného domu, kterou jsem zde při své poslední návštěvě objevil. Ten muž byl ve své době významný obchodník a přestože se okolo něj neodehrávaly příliš významné věci, byl dost ješitný a bohatý na to, aby je chtěl zaznamenat. Zaplatil si velmi dobrého kronikáře, pana Jeronýma z Galgamy, s jehož dílem už jsem se několikrát setkal. Má úžasný styl, jeho věty jsou vybroušeny do jiskřivé dokonalosti, několika slovy dokáže říci neuvěřitelně mnoho. A v této kronice, kde nešlo o obsah, ale čistě jen o formu, se jeho talent projevil v celé své velikosti.
Z četby mě však po nějaké době vyrušil Janův smích. Vedle mého čtecího pultu hořely svíce a když jsem se rozhlédl, uvědomil jsem si, že za vysokými okny knihovny už je tma. Svíce hořely i u Janova stolu, jinak kolem nás bylo útulné šero. Vůbec jsem si nevšiml, kdy je bratr Fario zapálil, tak jsem s do toho díla pohroužil.

Jan šel rychle, ale jakmile jsme se dostali ven, tak zvolnil, přestal se mračit a zajímal se, co teď dělám. Vyprávěl jsem mu o svém úmyslu napsat do kroniky příhody Družiny a rovnou se ho zeptal, jestli by mi on sám nemohl vyprávět, jaká byla ta jejich výprava. On však rozhodně zavrtěl hlavou a odmítl to. Naléhal jsem dál a ptal se ho proč, protože mě zajímalo, jak by to vyprávěl on a navíc jsem zaslechl několik podivných poznámek o něm, které naznačovaly, že měl v těch dobrodružstvích mnohem větší úlohu, než si možná sám připouštěl. Dohadovali jsme se o tom celou cestu a až v knihovně jsem z něj nakonec vymámil alespoň slib, že se to pokusí sám sepsat, tu výpravu a zážitky na ní, tak, jak to viděl on. Byl jsem s tím spokojený a už se těšil, až si to přečtu.
Dal jsem potom bratrovi Fariovi, správci knihovny, Radkovu žádost o nějakou starou knihu o vyvolávání démonů (nejspíš ji chtěl Abrak) a zamířil jsem podél těch nekonečných regálů jako obvykle do oddělení kronik a legend. Jan šel pomalu za mnou, očima sice přejížděl hřbety knih, ale zdálo se mi, že duchem je úplně jinde.

"Máš pravdu. Jenom jsem si prostě chvíli myslela, že jsi opravdový chlap! Ale ty jsi vážně jenom náš malej Janíček, viď?" Říkala to sice laskavým tónem, ale já se až otřásl, kolik jedu v těch slovech bylo a už se nijak nedivil, že je Jan rozčilený. A pak jsem zaklepal. Za dveřmi se rozhostilo ticho, jako by tam oba ztuhli jako zločinci přistižení při činu. Ale hned nato se dveře otevřely a stál v nich Jan. Ústa měl pevně sevřená a v očích mu ještě doutnal hněv, ale při pohledu na mě z nich rychle mizel. Myslím, že byl skutečně rád, že mě vidí, a mně se velmi ulevilo. Než mohl něco říct, rychle jsem promluvil: "Dobré odpoledne, Jane. Omlouvám se, jestli ruším - ale napadlo mě, že už jsme dlouho nebyli v knihovně. Nechceš se trochu projít, něco si přečíst?" Šťastně se usmál a s rukou stále na dveřích se otočil do pokoje: "To je dobrý nápad, Krisi. Potřebuju se provětrat!" A rovnou vykročil. Ještě než se dveře dovřely, tak jsem uslyšel: "Nebuď pryč moc dlouho, miláčku." Jenom jsem zamrkal a viděl, jak Jan ztuhnul. Potom však dveře bez jediného slova zaklapl. Otočil se a odcházel, ale úsměv mu z tváře uprchl před tím bouřným mračnem, které se mu opět usadilo na čele. Než jsem se vydal za ním, uslyšel jsem z pokoje její tichý smích.

Nakonec jsem přemohl ten podivný ostych, který jsem cítil, a vydal se k Janovu pokoji. Na chodbě u jeho dveří jsem potkal Katku, mladičkou služtičku z kuchyně. Odnášela tác se zbytky od večeře; když mě míjela, plaše, hezky se na mě usmála, ale já viděl, že má oči zarudlé, jako by jí bylo do pláče. Pokývnul jsem na ní a taky se malinko pousmál, chtěl jsem se jí zeptat, co se děje, ale byla pryč dřív, než jsem se otočil, skoro utíkala. Nevěděl jsem, co si mám o tom myslet, ale nakonec jsem to pustil z hlavy - Káťa se občas červenala, občas plakala a někdy nás rozesmávala a já nikdy nedokázal poznat, proč má tu nebo onu náladu. Pokrčil jsem tedy rameny a soustředil se na dveře Janovy komnaty. Byli už po večeři, což bylo dobře. Zhluboka jsem se nadýchl, přistoupil až ke dveřím a pozvedl ruku, abych zaklepal. Jenže v tom okamžiku jsem zaslechl Jana, jak velmi nahlas, ostře říká: "A dost! Přestaň už s takovýma řečma! Vždyť ty sama nejlíp víš, jak to bylo ve skutečnosti!" Ztuhnul jsem a trochu mě to vyděsilo. Jan se nikdy nerozčiloval a hlas pozvedl opravdu jen málokdy. Teď to však vypadalo, že se skutečně zlobí. Moje úvahy přerušil méně zřetelný, daleko líbeznější hlas Róziny:

Řekl jsem mu, že ne, že jsme spolu od jeho návratu ještě nikde nebyli. A v duchu si dodal, že hned tak asi nepůjdem, jestli někdy. Z výrazu mé tváře musel poznat, co si myslím, protože jen pokývl hlavou a chvíli nic neříkal. Chtěl jsem už mu říct, že to tam mohu odnést sám, ale zadržel mě a řekl: "Měl bys ho zkusit od ní dostat ven. Alespoň na chvíli!" Vážně se na mě zadíval a já měl najednou pocit, že mě vlastně žádá o mnohem víc. Až mi z toho vyschlo v ústech, jak jsem se honem snažil pochopit co. Něco jsem zablekotal, že to určitě zkusím, a Radek se na mě usmál a poklepal mi po rameni, uklidňoval mě: "To je v pořádku Krisi, klid chlapče, jenom mě to tak napadlo."
Teď jsem si však jist, že to neřekl jen tak, protože Radek není mužem, který by říkal něco jen tak do větru, z prvního hnutí mysli.
Cestou do své komůrky v podkroví hlavního domu jsem o tom přemýšlel. Bylo už dlouho po obědě, ale venku ještě bylo světlo. V tuto dobu jsme se dřív obvykle vytráceli z domu a vydávali se do ulic města. Většinou jsme se vraceli až na pozdní večeři, i když ne vždy jsme byli v klášterní knihovně. Ale takhle navečer v ní byl klid a bratři nás tam pouštěli ochotně, Radek jejich klášteru hodně pomáhá.

Jana vzrušovaly příběhy samotné, o hrdinech a démonech, obludách a čarodějích, mocných králích a rytířích. Nikdy jsem nevěděl, komu vlastně straní - s oblibou si po přečtení nějakého takového příběhu pak vymýšlel jeho varianty, jak by dopadl, kdyby... Hezky se to poslouchalo, uměl moc pěkně povídat. Jakmile se do toho vžil, tak nevědomky měnil hlas i své chování, tu byl skvělým, vznešeným a hrdým rytířem s královskými gesty a pak zase strašlivým, bezcitným upírem s krutým úsměvem na rudých rtech!
Mám Jana rád, ale od té doby, co se vrátil z výpravy do Dolu, se ho straním. Zpočátku to bylo samozřejmě kvůli Rozině. Ta dívka byla nádherná, ale taková...zneklidňující. Všichni muži tady z ní byli nesví, vím to, několikrát jsem slyšel sluhy, jak si o ní povídají. Na mě tedy byla vždycky milá a naprosto čestná - nedělala mi žádné nemravné návrhy, ani se nechovala vyzývavě, jak sluhové říkali. Myslím, že jí prostě Janovi záviděli. Protože ona byla jenom s ním, pořád, v jednom pokoji a všichni věděli, že si to Jan velmi užíval.
Přesto se mi nezdál šťastný. Sice se smál a s každým si povídal, ale já v jeho úsměvech viděl nejistotu a v jeho chování byl odstup a chlad, který jsem u něj neznal. Zpočátku jsem si myslel, že je to jen můj dojem, ale asi týden po jejich příjezdu jsem psal něco pro Radka a ten, když dodiktoval, se mě zeptal: "Chodíte ještě s Jankem do klášterní knihovny?" Překvapeně jsem se na něj zadíval a on dodal: "Potřeboval bych tam něco odnést."

Pamatuji se,

jak byli všichni užaslí, pohostinné pokoje Vysočiny se jim zdály urozené a plné přepychu, ostýchali se přijímat úsluhy od Radkových sluhů. Tenkrát poprvé se nezdrželi dlouho, s dychtivými tvářemi se vydali zachránit obyvatele Gary a hlavně Důl, který Radek koupil. Řádila tam nějaká smrtelná nemoc a strašní netvoři, kteří ji šířili. Na tu výpravu jsem s nimi nejel, ale popsal jsem ji podrobně v Kronice hrabství, neboť bylo na ní vykonáno mnoho velkých činů, které měly dopad na celý náš kraj.
Janek a Rozina
Popis vztahu a jeho ukončení tak, jak jsem to viděl v sídle Vysočina v Cimuře - Kris, vrchní písař Radka z Boktoru.
Na tu výpravu se za dobrodružstvím a na zkušenou vypravil i můj přítel Jan. Žil tady v Cimuře už skoro dva roky, učil se u pana Radka obchodovat. Ve volném čase jsme oba často chodili ven, stejně jako mě ho velmi přitahovala dávná učenost, staré knihy a jazyky. Oba nás fascinovaly kroniky a příběhy. Mě ovšem zajímal hlavně styl, kterým byly psány a jaký dojem vyvolávají, jak jsou přesné a obsažné. Jednou napíšu také takové dílo, možná jich bude i víc, které budou mniši a písaři opisovat a budou ho schovávat v truhlicích jako poklad!

Mirtul

10. ples v Cimuře, Eldryn zkouší své šaty, Družina poznává starého hraběte.
20. Družina se vydává na dalekou výpravu, chtějí pomoci zbavit Janka jeho prokletí.
22. Prďa léčí Jankova otce.
Kitorn
2. střet s cizím špehem v horách na hranicích Gravitomu - zabíjí Prďu; Imhotep ho volá nazpět a Prďa ožívá!
4. Družina přichází do obleženého kláštera; boj s obry, Elldryn je okouzlena obřím ledovým mečem.
5. Stoupa nachází poklad obrů, Beldor získává kouzelné trpasličí kladivo.
7. velekněžka otevírá Bránu a žádá Družinu o obnovu dávné trasy; zmenšuje Elldryn ledový meč a celé Družině dává své požehnání; ta vstupuje do temnoty, do cizího světa.
Tak, jak ji sepsal a utřídil Kris, vrchní písař Radka z Boktoru
Kronika skutků a putování
V Radkově domě, Vysočině, se pořád něco děje, zvlášť, když je pán doma. Ale od té doby, co se vydal do Zálesí a pak se vrátil s družinou mladých dobrodruhů, tak se tu opravdu nikdo nenudí. V té družině jich bylo hodně a průběhem času se její složení postupně měnilo. Pro jednoduchost proto budu vždy říkat Družina, neboť oni sledují jeden cíl a plní jen Radkovu vůli. Jádro té družiny tvořili tito dobrodruhové (ano, říkám dobrodruhové spíše než "muži", protože mezi nimi byla žena-bojovnice, která si s žádným mužem nezadala!): Elldryn, barbarka a stopařka ze severního Eriadoru, půlelfka; Denethor, její přítel, čaroděj a bojovník, též půlelf; Stoupa, malý skřet, zlodějíček a stopař, ale věrný Elldryn až za hrob; Prďa, hobití kněz boha Pelora, slabý silou, ale statečný a mocný ve své víře; Beldor, trpaslík bojovník z Mahakamu. Byl s nimi ještě lidský mnich Kató, podivný človíček, který nenosí žádnou zbroj ani zbraň a přitom se do každého boje vrhá mezi prvními. Povětšinou zůstával ve Vysočině, hlavně kvůli Jankovi - Radek mu ho svěřil do péče, aby ho učil bojovat a hlavně ho naučil svému vyrovnanému postoji k životu. Nesmím zapomenout také na toho podivného lidského kněze, Imhotepa, který přišel z daleké Stygie na jihu Besalinu. Modlí se k cizím, krvelačným bohům a svým palcátem se ohání silou rozeného bojovníka.

Tarsach

2. Po uklidnění situace v Gaře Družina jede zpět do Cimmury; boj v mlze se medvěvýrem
3. velká oslava ve Vysočině, Družina dostává dary od Radka, Abraka a patriarchy; Rózina bydlí s Jankem ve Vysočině.
13. objevují se podivná znamení, k Cimuře se z hor stahují netvoři
15. ráno se Eldryn Stoupou se vydávají na lov sovodvěda; večer Donald potkává obra míli před Západní branou Cimury. Janek vyhání Rózinu.
16. ještě v noci jede zbytek Družiny s Donaldem v čele k Západní bráně; záchrana Eldryn, boj s obrem; Donald těžce zraněn, Janek se opět mění a podmaňuje si obra Kilmura; setkání s Jarykem, potulným lapkou a nájemným žoldnéřem.
17. zlá znamení se množí, patriarcha se bojí Janka, tedy temnoty, jež v něm nabývá vrchu.
18. Janek jede ke svým rodičům do Kiltonu, Družina s ním; v noci boj s lítými vlky, Družina opět potkává Jaryka; Janek nemůže spát
19. v noci přepadena Vysočina třemi ohnivými démony - Abrak s patriarchou je po těžkém boji zahání; Vysočina v troskách, ukradena truhla s Knihami.
20. dopoledne na Abrakově přízračném oři přijíždí posel z Vysočiny; Družina spěchá zpět do Cimury.
21. obnova Vysočiny, pátrání po Knihách, stíny se stahují nad Cimurou.
22. boj se zlodějskou gildou, do něhož se zaplétá cizí čarodějka; Knihy získány.
30. temná noc; střet Družiny s Chladem, zabijákem ze Stínova; Janek odolává pokušení!
Vítání jara
Velká oslava po celém městě, všichni jsou jako znovuzrození, i Janek slaví. V noci se Prďovi ve snu připomíná jeho Poslání.

20. první poplašné zprávy z Gary

21. Radek žádá Družinu o pomoc - jeho doly a lidi v Gaře jsou v ohrožení, řádí tam Ohnivý mor! Radek svěřuje Družině Janka, svého schovance; patriarcha pověřuje Prďu Posláním a dává mu amulet.
22. brzy ráno Družina vyráží; v noci přepaden její tábor, Janek prvně bojuje a mění se
23. pozdě odpoledne doráží Družina do Gary a v noci objevuje zplozence temnot, mutanty, kteří šíří nákazu v dolech i Gaře samotné; Janek v Gaře bojuje s marodéry a znovu se mění.
24. Radkův kouzelník Abrak posiluje Družinu, Dol vyčištěn - v posledním boji s Matkou zplozenců Družina poražena, Prďa volá skrze amulet na pomoc archandělku; Matka zabita, pramen očištěn archandělkou, Prďa & spol vyléčen a požehnán, je mu přislíbena pomoc, bude-li mu jí opět třeba. Však s pomocí amuletu ne dřív jak za rok a den! Janek se setkává s Rózinou.

ORION

Chronologie výprav
Chronologické řazení významných událostí, jež zažila Družina na svém počátku a ve službách Radka z Boktoru.
730 PVO (Po Válce Obrů)
Kesen
4. vytvoření Družiny v Cimuře. Tvoří ji: Imhotep ze Stygie, Denethor a Eldryn z Faerie, Prďa z Kraje, Beldor Kamenná hlava z Mahakamu
7. družina vyráží do Zálesí, boj s kostlivci, zlobrem Kranem a skřetem Bzikem
8. rozdělení Družiny - odhalení zrádců v Zálesí, boj s lítým vlkem
9. Eldryn zachraňuje skřeta Stoupu před ostatními členy Družiny; Stoupa vede družinu do svého tábora - smrt zlobra Krulla, skřeti prchají, Stoupa zůstává s Eldryn a stává se Lovcem vlastního lidu
10. příjezd Radka z Boktoru, Družina vstupuje do jeho služeb
13. zabydlování Družiny ve Vysočině, sídle Radka v Cimuře; patriarcha Cimurský poznává Prďu a jeho přátele

14. Ahmed, náčelník Askaríjů, je vítá jako přátele a hrdiny, ale odmítá se přidat k jejich výpravě na Réomakula a jeho pohůnky; družina si bere průvodce a vyráží na sever, ke karavanní cestě
17. Týna v prvním karavensaráji zjišťuje, že Réomakul už tudy projel a ještě se do Umbaru nevrátil; družina tedy putuje dál, do nitra Haradu
22. boj v jeskyni s Drápem a démonem noci, též s Réomakulem a jeho bandou - Hagrid málem zabit Drápem, z nepřátel přežívá jen Darn, který uniká bez boje i se zbrojí mořských králů; Leorik padá za oběť kouzlu chránícímu tajnou pokladnici Réomakula
23. družina se vydává na cestu domů, do Minas Tirith; z pokladu Hiernalů získala zpět Haldir, štít k mořské zbroji, vůdcovské žezlo a prsten válečníka - chybí mořská zbroj a Aglos, zhouba netvorů
Lothron
11. setkání s otcem bratrů, kapitánem Argantem, v Pelargilu
16. příjezd do Minas Tirith, moudrý správce Eglamoth léčí postižení Leorika

2732 T.v.

Narwain
25. družina opět pohromadě
26. synové kapitána Arganta s přáteli vyráží pomstít zajetí svého otce a dobít zpět dědičné předměty rodu Hiernalů, příbuzenského rodu z jižního Gondoru; rod téměř vyhubil a o předměty ho oloupil pirát Réomakul, Černý Númenorejec z Umbaru
30. první výpad na tajnou základnu pirátu v Belfalastu; Réomakul proměněn Leorikem
Nínui
2. družina vyráží z Linhiru na dvou lodích do Umbaru, honíce spojence Réomakula, kteří před nimi uprchli s dědičnými předměty
5. necelý den plavby od Umbaru velí Gotfrua k plavbě na sever; večer Gotfrua pronáší věštbu nad osudem svého bratra Leorika a potkávají lovce tuňáků Mandela, který družinu sveze k Umbaru
7. cestou kolem Umbaru na východ naráží družina na trosky přepadené karavany a vydává se po stopách nájezdníků do pouště; boj s obřím štírem, stvůrou Morgothovou!
10. přepadení tábora démony noci, setkání s Askaríji, nájezdníky; Gotfrua v čestném boji vyhrává boj o ženu jednoho z nich
11. ta žena je opravdu Týna, milenka Réomakula - bývalá; výměnou za informace o jeho úkrytu a o tom, že je znovu sám sebou, dostává od rádce správce Gondoru milost za své činy a podíl na bohatství získaném od Réomakula; Askaríjové se pouští do boje se Zuly, družina putuje k tajné jeskyni
12. v noci boj s vůdcem smečky démonů noci, Hagrid a Gotfrua zraněni tak těžce, že se celá družina vrací zpět do tábora Askaríjů

10. loučení s jednorožcem, jenž je vyprovodil na hranici svého území; družina vstupuje do Železných hor
12. Večer přepadení skupinou horských obrů; Gotfrua má špatný pocit; v noci další přepadení; špatný pocit Gotfruy sílí, cítí, že předání Krutobije už nesmí déle otálet! S pomocí náramku od Galadriel proto ráno volá na pomoc Gwaihira; večer přilétají jeho orli
13. za svítání družina přistává u brány do trpasličích síní; boj s rudým drakem, předání Krutobije, Přísaha Thrakila
14. Oslava Předání, družina je obdarována a táhne Karty Osudu - Šedý vítr získává jinou mocnou trpasličí sekeru a nepřítele na život a na smrt, duše Leorika odlétá do Valinoru, následována věrným bratrem Gotfruou
24. Šedý vítr vyráží na cestu do Lothlorienu s těly obou bratrů
Hithui
23. příjezd do Lórienu, Galadriel hledá duše bratrů
25. Galadriel se poprvé pokouší je přivolat zpět
Girithron
8. sličná Ariana a statečná Lucy s pomocí mocné paní Galadriel a jejich otce, kapitána Arganta, přivolávají duše bratrů zpět do Středozemě
Mettarë. V tento svátek se konala svatba Gotfruy s Lucy v Minas Tirith, Leorik se po dlouhé době v Citadele znovu učí u Sarumana Bílého; Šedý vítr se vrací do Roklinky.

13. zajetí Araka
27. ceremoniál povýšení Gotfruy Udatného na Rádce Minas Tirith
28. soud v Minas Tirith nad Arakem; je vyděděn a odsouzen, Lusy se stává Paní Altaraského rodu
29. poprava Araka
Cerveth
13. příjezd do Lórienu
16. Galadriel prosí Šedého větra, aby Krutobij odnesl trpaslíkům ze Železných hor, které sužují nájezdy draků
Urui
10. odjezd z Lórienu; Šedý vítr dostává Rudý šíp
18. přivítání s Meddědem; družina se loučí s Jarčou
Ivanneth
1. pobití tlupy skřetů
4. pobití další skřetí tlupy, tentokrát jich bylo víc; objevuje se Jarča a je poslána zpět za dědem Meddědem
8. přepadení družiny v Dol-Amaru vlčími jezdci; vede je šaman Gibau, družina je rozprášena, přichází o Krutobij
9. družina se dává dohromady, stopuje skřety s Krutobijem
11. přepadení skřetí pevnosti; boj s náčelníkem skřetu Margem, družina získává Krutobij zpět
25. v podhúří Železných hor družina naráží na jednorožce bojujícího s drakem, společnými silami ho poráží; jednorožec dává Gotfruovi athelas očarovaný jeho dotekem tak, aby pomohl milované Lusy
Narbeleth

2731 T.v.
Narwain
20. odjezd otce a matky Šedého větra do Přístavů
Nínui
4. příjezd Šedého větra do Lórienu
Lothron
5. zasnoubení Gotfruy Udatného s Lusy
13. Podezření ze zrady na Araka, strýce Lusy
18. družina vyráží do Minas Tirith
29. návštěva Správce Minas Tirith
30. postavení Araka mimo zákon
Nórui
1. napadení Arakovy lodě na Anduině
3. setkání s hraničáry z Ithilienu
4. napadení Arakovy družiny na cestě do Haradu
5. souboj s Delionem, Pánem stínů z Dol-Amaru na Severu
6. smrt Deliona; setkání se Šeranem a Richardem, bratrem šermířky; Šedý vítr nachází Krutobij, trpasličí sekeru