Několikrát jsem na něj zkusil promluvit, ale vždycky jenom něco zabručel, takže jsem ho nakonec nechal a vytáhl z police Kroniku Pána skleněného domu, kterou jsem zde při své poslední návštěvě objevil. Ten muž byl ve své době významný obchodník a přestože se okolo něj neodehrávaly příliš významné věci, byl dost ješitný a bohatý na to, aby je chtěl zaznamenat. Zaplatil si velmi dobrého kronikáře, pana Jeronýma z Galgamy, s jehož dílem už jsem se několikrát setkal. Má úžasný styl, jeho věty jsou vybroušeny do jiskřivé dokonalosti, několika slovy dokáže říci neuvěřitelně mnoho. A v této kronice, kde nešlo o obsah, ale čistě jen o formu, se jeho talent projevil v celé své velikosti.
Z četby mě však po nějaké době vyrušil Janův smích. Vedle mého čtecího pultu hořely svíce a když jsem se rozhlédl, uvědomil jsem si, že za vysokými okny knihovny už je tma. Svíce hořely i u Janova stolu, jinak kolem nás bylo útulné šero. Vůbec jsem si nevšiml, kdy je bratr Fario zapálil, tak jsem s do toho díla pohroužil.