Řekl jsem mu, že ne, že jsme spolu od jeho návratu ještě nikde nebyli. A v duchu si dodal, že hned tak asi nepůjdem, jestli někdy. Z výrazu mé tváře musel poznat, co si myslím, protože jen pokývl hlavou a chvíli nic neříkal. Chtěl jsem už mu říct, že to tam mohu odnést sám, ale zadržel mě a řekl: "Měl bys ho zkusit od ní dostat ven. Alespoň na chvíli!" Vážně se na mě zadíval a já měl najednou pocit, že mě vlastně žádá o mnohem víc. Až mi z toho vyschlo v ústech, jak jsem se honem snažil pochopit co. Něco jsem zablekotal, že to určitě zkusím, a Radek se na mě usmál a poklepal mi po rameni, uklidňoval mě: "To je v pořádku Krisi, klid chlapče, jenom mě to tak napadlo."
Teď jsem si však jist, že to neřekl jen tak, protože Radek není mužem, který by říkal něco jen tak do větru, z prvního hnutí mysli.
Cestou do své komůrky v podkroví hlavního domu jsem o tom přemýšlel. Bylo už dlouho po obědě, ale venku ještě bylo světlo. V tuto dobu jsme se dřív obvykle vytráceli z domu a vydávali se do ulic města. Většinou jsme se vraceli až na pozdní večeři, i když ne vždy jsme byli v klášterní knihovně. Ale takhle navečer v ní byl klid a bratři nás tam pouštěli ochotně, Radek jejich klášteru hodně pomáhá.