Jenže moje Magdalénka nepřežila první porod a já ztratil o všechno zájem. Bušil jsem do kovadliny a pokoušel se zapomenout. A tehdy přišel Michal. Na velikým koni, s glejtem od Cimurskýho fojta a pěti bojovníkama za zadkem. Měli jsme zrovna velký problémy se skřetama a on nám v boji s nima dost pomoh. Potom nám vyprávěl, že potřebujeme pořádnej hostinec, aby k nám lidi začali jezdit a my mu dovolili ho tam postavit. Ten glejt od fojta ho k tomu opravňoval a nám se líbil, jevil o nás a naše problémy velkej zájem.
Postavil ho rychle, peněz měl dost. Už to bude třetí rok.
Nejdřív bylo dobře. Jak říkám, staral se o nás a měl známý tady v Cimuře, takže nám dojednal odkup dřeva ve velkým a za dobrou cenu. Lidi ho postupně začali považovat za to, co jsem pro ně dřív byl já, a mně to nevadilo. Jednou v hospodě to pak někdo řek nahlas a my si odhlasovali, že už jsme dost velký na to, abychom měli starostu.
Pak asi před rokem začal mluvit o tom, že bysme potřebovali pořádný hradby a nějaký vojáky, takhle že se to nedá, že se k nám lidi bojí přistěhovat. My jsme byli vždycky lovci, zvyklí starat se sami o sebe a tohle se nám moc nezdálo. Navíc se Michal začínal chovat jako nějakej pán a pořád měl dost peněz, víc, než mu ten jeho hostinec mohl u nás vynášet.
Po nějaký době začali kamarádi nahoře v horách při lovu nacházet stopy skřetů a jak to vypadalo, když nakonec zaútočili, to už vlastně víte sami.