Jan šel rychle, ale jakmile jsme se dostali ven, tak zvolnil, přestal se mračit a zajímal se, co teď dělám. Vyprávěl jsem mu o svém úmyslu napsat do kroniky příhody Družiny a rovnou se ho zeptal, jestli by mi on sám nemohl vyprávět, jaká byla ta jejich výprava. On však rozhodně zavrtěl hlavou a odmítl to. Naléhal jsem dál a ptal se ho proč, protože mě zajímalo, jak by to vyprávěl on a navíc jsem zaslechl několik podivných poznámek o něm, které naznačovaly, že měl v těch dobrodružstvích mnohem větší úlohu, než si možná sám připouštěl. Dohadovali jsme se o tom celou cestu a až v knihovně jsem z něj nakonec vymámil alespoň slib, že se to pokusí sám sepsat, tu výpravu a zážitky na ní, tak, jak to viděl on. Byl jsem s tím spokojený a už se těšil, až si to přečtu.
Dal jsem potom bratrovi Fariovi, správci knihovny, Radkovu žádost o nějakou starou knihu o vyvolávání démonů (nejspíš ji chtěl Abrak) a zamířil jsem podél těch nekonečných regálů jako obvykle do oddělení kronik a legend. Jan šel pomalu za mnou, očima sice přejížděl hřbety knih, ale zdálo se mi, že duchem je úplně jinde.