Tak tam všichni seděli rozmrzelí, promoklí a reptali, zatímco Oin a Gloin se pokoušeli rozdělat oheň a hádali se při tom. Bilbo smutně uvažoval, že dobrodružství neznamená vždycky jen jízdu na poníku v májovém sluníčku, když tu Balin, který byl vždycky jejich průzkumník, najednou povídá: "Tamhle je světlo!" O kus dál byl kopec obrostlý stromy, místy hezky hustě. Z temného chumáče stromů teď uviděli nějaké světlo, načervenalé příjemné světýlko, jako by tam probleskovával oheň nebo pochodně.
Když se na ně chvílí dívali, začali se dohadovat. Jedni říkali "ne", kdežto druzí "ano". Někteří navrhovali, aby se tam šli podívat, že všechno bude lepší než hubená večeře, ještě hubenější snídaně a celá noc v mokrých šatech.
Jiní namítali: "Tyhle končiny nejsou dost známé a leží moc blízko k horám. Poutníci sem teď zřídkakdy zabloudí. Staré mapy nejsou k ničemu: všechno se tu změnilo k horšímu a cesta není střežená. Dokonce jsme ani neslyšeli, kdo je tady králem, a čím míň se cestou vyptáváte, tím míň vám hrozí malérů." První se bránili: "Koneckonců je nás čtrnáct." Na to dostali odpověď: "Ale kam se poděl Gandalf?" Tuhle otázku opakovali všichni. Vtom se spustil lijavec ještě hůř než dosud a Oin s Gloinem se začali prát.
To rozhodlo. "Koneckonců mezi sebou máme lupiče," prohlásili trpaslíci, a tak vyrazili za světlem, vedouce poníky za uzdy (s patřičnou a náležitou opatrností). Přišli ke kopci a brzy se octli v lese. Pustili se do vršku, jenže nikde neviděli žádnou pořádnou stezku, která by mohla vést k nějakému domu či k hospodářství, a přes všechnu opatrnost se prodírali mezi stromy tmou jako v pytli s náramným šustěním a praštěním a vrzáním (a taky s náramným bručením a nadáváním).
Červené světlo náhle zazářilo velice jasně mezi kmeny stromů kousek před nimi.
"Teď je řada na lupiči," řekli a měli tím na mysli Bilba. "Musíte jít napřed a vyzkoumat všechno o tom světle, co je to zač, a jestli je docela bezpečné a neškodné," vyzval hobita Thorin, "Tak utíkejte a honem se vraťte, jestli je všechno v pořádku. Jestli ne, vraťte se, když to bude ve vaší moci! Když to nebude ve vaší moci, zahoukejte dvakrát jako sova pálená a jednou jako sýček, a my uděláme, co bude v naší moci."
A tak se musel Bilbo vypravit, dřív než stačil vysvětlit, že neumí zahoukat ani jednou jako jakákoli sova, právě tak jako neumí létat jako netopýr. Ale hobiti se aspoň dovedou pohybovat lesem tiše, naprosto tiše. Taky se tím pyšní a Bilbo cestou nejednou ohrnul nos nad "kraválem těch trpaslíků", jak se v duchu vyjádřil, třebaže si myslím, že vy ani já bychom si v takové větrné noci ničeho nevšimli, ani kdyby na krok od nás projela celá kavalkáda. Když teď Bilbo s hrdostí odborníka kráčel k červenému světlu, nebyla by nad tím nejspíš naježila vousy ani lasička.
A tak se přirozeně dostal rovnou až k ohni - byl to totiž opravdu oheň - aniž někoho zburcoval. A uviděl tam tohle:
Kolem velikánského ohně z bukových polen seděly tří velikánské postavy. Na dlouhých prutech jako na rožních si opékaly kusy skopového a olizovaly si z prstů mastnotu. Náramné chutně to vonělo. Taky tam stál po ruce sud dobrého pití a postavy popíjely ze džbánů. Jenomže to byli zlobři - zlí obři. Očividně zlobři. To poznal i Bilbo, třebaže žil celkem v ústraní. Poznal to podle jejích ohromných těžkých obličejů, podle jejich velikostí i podle tvaru jejich nohou, a to se ani nezmiňujeme o jejich mluvě, která nebyla zdaleka salonní, zdaleka ne.
"Včera skopový, dneska skopový, a ajť sem trajcén, esli to zejtra nevypadá zasejc na skopový," prohlásil jeden ze zlobrů.
"Lidskýho masa sme už dlouho neměli, ani co by za nehet vlezlo," poznamenal druhý. "Co to sakra Vildu napadlo, že nás zatáh do týdle končiny, to mi teda neleze do palice - a ke všemu nám eště dochází pitivo," postěžoval si a strčil Vildovi do lokte, zrovna když ten lokal ze džbánu.