"Máš pravdu. Jenom jsem si prostě chvíli myslela, že jsi opravdový chlap! Ale ty jsi vážně jenom náš malej Janíček, viď?" Říkala to sice laskavým tónem, ale já se až otřásl, kolik jedu v těch slovech bylo a už se nijak nedivil, že je Jan rozčilený. A pak jsem zaklepal. Za dveřmi se rozhostilo ticho, jako by tam oba ztuhli jako zločinci přistižení při činu. Ale hned nato se dveře otevřely a stál v nich Jan. Ústa měl pevně sevřená a v očích mu ještě doutnal hněv, ale při pohledu na mě z nich rychle mizel. Myslím, že byl skutečně rád, že mě vidí, a mně se velmi ulevilo. Než mohl něco říct, rychle jsem promluvil: "Dobré odpoledne, Jane. Omlouvám se, jestli ruším - ale napadlo mě, že už jsme dlouho nebyli v knihovně. Nechceš se trochu projít, něco si přečíst?" Šťastně se usmál a s rukou stále na dveřích se otočil do pokoje: "To je dobrý nápad, Krisi. Potřebuju se provětrat!" A rovnou vykročil. Ještě než se dveře dovřely, tak jsem uslyšel: "Nebuď pryč moc dlouho, miláčku." Jenom jsem zamrkal a viděl, jak Jan ztuhnul. Potom však dveře bez jediného slova zaklapl. Otočil se a odcházel, ale úsměv mu z tváře uprchl před tím bouřným mračnem, které se mu opět usadilo na čele. Než jsem se vydal za ním, uslyšel jsem z pokoje její tichý smích.