Nakonec jsem přemohl ten podivný ostych, který jsem cítil, a vydal se k Janovu pokoji. Na chodbě u jeho dveří jsem potkal Katku, mladičkou služtičku z kuchyně. Odnášela tác se zbytky od večeře; když mě míjela, plaše, hezky se na mě usmála, ale já viděl, že má oči zarudlé, jako by jí bylo do pláče. Pokývnul jsem na ní a taky se malinko pousmál, chtěl jsem se jí zeptat, co se děje, ale byla pryč dřív, než jsem se otočil, skoro utíkala. Nevěděl jsem, co si mám o tom myslet, ale nakonec jsem to pustil z hlavy - Káťa se občas červenala, občas plakala a někdy nás rozesmávala a já nikdy nedokázal poznat, proč má tu nebo onu náladu. Pokrčil jsem tedy rameny a soustředil se na dveře Janovy komnaty. Byli už po večeři, což bylo dobře. Zhluboka jsem se nadýchl, přistoupil až ke dveřím a pozvedl ruku, abych zaklepal. Jenže v tom okamžiku jsem zaslechl Jana, jak velmi nahlas, ostře říká: "A dost! Přestaň už s takovýma řečma! Vždyť ty sama nejlíp víš, jak to bylo ve skutečnosti!" Ztuhnul jsem a trochu mě to vyděsilo. Jan se nikdy nerozčiloval a hlas pozvedl opravdu jen málokdy. Teď to však vypadalo, že se skutečně zlobí. Moje úvahy přerušil méně zřetelný, daleko líbeznější hlas Róziny: