Jana vzrušovaly příběhy samotné, o hrdinech a démonech, obludách a čarodějích, mocných králích a rytířích. Nikdy jsem nevěděl, komu vlastně straní - s oblibou si po přečtení nějakého takového příběhu pak vymýšlel jeho varianty, jak by dopadl, kdyby... Hezky se to poslouchalo, uměl moc pěkně povídat. Jakmile se do toho vžil, tak nevědomky měnil hlas i své chování, tu byl skvělým, vznešeným a hrdým rytířem s královskými gesty a pak zase strašlivým, bezcitným upírem s krutým úsměvem na rudých rtech!
Mám Jana rád, ale od té doby, co se vrátil z výpravy do Dolu, se ho straním. Zpočátku to bylo samozřejmě kvůli Rozině. Ta dívka byla nádherná, ale taková...zneklidňující. Všichni muži tady z ní byli nesví, vím to, několikrát jsem slyšel sluhy, jak si o ní povídají. Na mě tedy byla vždycky milá a naprosto čestná - nedělala mi žádné nemravné návrhy, ani se nechovala vyzývavě, jak sluhové říkali. Myslím, že jí prostě Janovi záviděli. Protože ona byla jenom s ním, pořád, v jednom pokoji a všichni věděli, že si to Jan velmi užíval.
Přesto se mi nezdál šťastný. Sice se smál a s každým si povídal, ale já v jeho úsměvech viděl nejistotu a v jeho chování byl odstup a chlad, který jsem u něj neznal. Zpočátku jsem si myslel, že je to jen můj dojem, ale asi týden po jejich příjezdu jsem psal něco pro Radka a ten, když dodiktoval, se mě zeptal: "Chodíte ještě s Jankem do klášterní knihovny?" Překvapeně jsem se na něj zadíval a on dodal: "Potřeboval bych tam něco odnést."