"Nad čímpak asi dumal a k čemu se teď rozhodl?" vrtalo mi hlavou. On zatím klidně otevřel dveře a vešel dovnitř. Nezavřel za sebou, takže jsem jasně slyšel jeho hlas, když jí říkal: "Je mi líto, ale musíš odejít. Čím dřív, tím líp. Zneužíval jsem už pohostinnosti svého pána dost dlouhou dobu, když jsem tě tu nechával pod jeho střechou. Odteď už se budeš muset zase dál živit sama!"
"Oho! Takový pěkný proslov! Dlouho jsi ho vymýšlel?" odpověděl mu její sladký hlas a já byl najednou moc rád, že ji nemohu vidět. Připadalo mi, že vůbec nebyla překvapená tím Janovým prohlášením, jako by ho čekala - a nebála se ho. A pokračovala dál, úmyslně ho dráždila: "Vážně jsem se v tobě spletla. Viděla jsem v tobě muže, který je schopný být sám sebou, neposlouchat nikoho a dělat si jen to, co se jemu zlíbí! Ale ty jsi jenom hodný chlapec, který poslouchá, co mu kdo nakuká. Drž se dál toho úžasnýho Radka a jednou se možná staneš i někým významným, snad dokonce obchodníkem?!" Její sametový hlas přetékal ironií a opovržením tak, že i mně se ruce roztřásly touhou udeřit jí do těch smyslných, jedovatých úst. Takhle si představuji démona z pekel, na povrchu hedvábí a med, uvnitř nic než zloba a jed!
Aniž jsem si to uvědomil, vykročil jsem směrem ke dveřím. Nevím, co bych tam dělal, kdybych došel. Každopádně mě ještě předtím zarazil Janův hlas, zlobou změněný k nepoznání. Čišel z něj smrtící chlad a neoblomná rozhodnost, sebejistota, kterou jsem v Janovi poslední dobou občas cítil. Ale nikdy to nebylo znát tak, jako teď, když jí tichým hlasem, který se však zařezával do uší jako praskání ledu pod nohama, říkal: "Jsi opravdu jenom obyčejná děvka. A teď zmiz, hned! Nestrpím tě tu déle, jsi poskvrnou tohoto domu. Už tu nejsi zvána a já ti zapovídám se sem vracet! Jdi!" Nejen tón jeho řeči, ale i kadence a způsob mluvy byly úplně jiné, cizí, zpěvavé, jako by jí zaklínal.