achvěl jsem se po celém těle a začal couvat pryč, směrem ke schodům v hale. V pokoji bylo ticho, které mi nahánělo husí kůži. Pak jsem uslyšel její smích, lehký a bezstarostný, neuvěřitelný po tom všem. Uslyšel jsem její škádlivý hlas: "Ale no tak, přece se nerozloučíme takhle! Vždyť už jdu, neboj se, můj pane, nebudu Ti překážet! Jen mě naposledy obejmi, prosím, na památku." Poslední slova už jenom šeptala a bylo v nich tolik svůdnosti, že bych ji v tu chvíli s radostí objal já sám, kdyby snad Jan bláhově nechtěl!
Po chvilce jsem uslyšel, jak spokojeně říká: "Tak vidíš, můj pane. Nejsi tak silný, jak sis myslel!"
Odpověděl ji hlasem snad ještě chladnějším a nekonečně lhostejným; nebylo možné si představit, že lze jeho majitele svést: "To byl poslední polibek. Jím jsem se rozloučil s tím, kým jsem byl. A s tebou!" a po chvilce mrazivého ticha ten cizí hlas bez emocí dodal: " Zmiz. Už tě nepotřebuji."
Vyběhla ven, v ruce malý uzlíček svých věcí, hnána těmi slovy jako sprostá děvka, která potěšila svého pána a ten už jí má dost. V očích jí ale plálo něco, čemu jsem nerozuměl a bál se toho. Ustoupil jsem jí z cesty. Jenom se po mě ohlédla, neřekla ani slovo a jako vítr seběhla ze schodů, sotva se jich dotýkajíc. I teď, rozhněvaná a poražená, se pohybovala s elegancí a ladností, která mi sevřela srdce. Potom za ní bouchly hlavní dveře a byla pryč.