Pak najednou

s té truhly seskočila, bleskově posbírala nádobí se zbytky jídla a prohlásila: "Musím už jít." Málem jsem jí ani nestačil poděkovat, jak rychle vyklouzla ze dveří.
Co mi řekla, mě potěšilo a já se rozhodl jít dolů a podívat se sám, co se děje.
Na schodech jsem potkal Lucia a dva další chlapíky, které jsem moc neznal - byli to muži z jeho stráže. Bydleli ve strážnici hned u brány a normálně se po domě vůbec nepohybovali. Tihle asi nebyli ve službě, neměli zbroj ani zbraně. Přesto mi připadali hroziví, takže jsem se kolem nich rychle protáhl a spěchal dál. Nevím, o čem si povídali, protože zmlkli, když jsem kolem nich procházel. Ale na cestě dolů jsem z jejich znovu započatého rozhovoru zaslechl jedno slovo, které mě přimělo poněkud zvolnit a začít si víc všímat, co se kolem mě děje. Znělo totiž: "Jan."
Asi jen díky tomu jsem si všiml dvou služek, které místo oprašování obrazů a soch se v chodbě vedoucí k pokojům hostů potichu o něčem přely a také přestaly, když si všimly, že se na ně dívám. Měly odtamtud dobrý výhled do krátké chodby, v níž byly pokoje Jana. Přešel jsem k širokému kamennému zábradlí a pohlédl dolů do haly. Uviděl jsem další služky, Káťu mezi nimi, ve dveřích do chodby z kuchyně. Také si povídaly. Pak se najednou rozprchly na všechny strany jako slepice, když do nich střelí, a ze salónku vyšel pan Radek spolu s Janem. Radek šel energicky jako obvykle, mířil ke schodům, ke mně nahoru. Jan se díval k zemi a pomalu šel za ním, jako by o něčem hluboce přemýšlel.
Jak pan Radek svižně vycházel do schodů, všiml jsem si, že vypadá velmi spokojeně. Když mě uviděl, s úsměvem mi pokynul a pozdravil mě, ale pokračoval dál ke svým pokojům. Jan šel o poznání pomaleji. Na vrcholku schodiště se zastavil a zhluboka se nadechl. Všiml si mě až když jsem ho pozdravil a i potom mi jen nepřítomně odpověděl. Pak se hned rázným krokem vydal ke dveřím svého pokoje. Zvědavost mi nedala a já šel pomalu za ním.