Nemohl jsem tomu uvěřit. Stalo se to tak rychle a najednou a Jan byl úplně jiný, už ne ten milý přítel, byl jako někdo z těch pochmurných pověstí, v nichž si tolik liboval. Nevěděl jsem, co si mám myslet, a tak jsem tam jenom stál a divil se tomu. Pak jsem z Janova pokoje uslyšel podivnou, tlumenou ránu. Běžel jsem tam, strachuje se o něj a málem jsme se srazili ve dveřích. Uhnul mi z cesty pohybem tak rychlým, že jsem ho ani nepostřehl, mihl se kolem, až mě ovanul chladný vítr, z něhož mě zamrazilo. Z jeho obličeje jsem si pamatoval jenom oči, v nichž jako by mu žhnulo samotné peklo.
V celém domě bylo naprosté ticho. Přistoupil jsem ke stěně vedle jeho lůžka, tam, kde se na zem snášel drobný prach z omítky. Ve výši mých prsou tam ve zdi byla prohlubeň. Bezmyšlenkovitě jsem zvedl ruku zaťatou v pěst a vložil ji dovnitř. Vešla se tam celá, klouby dosedly na kámen vytvarovaný podle nich. Uvnitř zmizely všechny prsty, i palec. Pak jsem ruku vyndal a prohlédl si ji, stejně jako tu díru. Nikde nebyla ani kapka krve.
Jakou sílu musí člověk mít, aby zarazil holou ruku do kamenné zdi? Může mu ji dát jen samotný vztek?
Mikula
Popis petice ze Zálesí tak, jak jsem ji viděl v sídle Vysočina v Cimuře - Kris, vrchní písař Radka z Boktoru.
Bylo to asi týden po slavném návratu Družiny, která zachránila Radkovy Důl a přitom se jí podařilo osvobodit i hornické městečko Gara ze sevření zákeřné smrtící nemoci. Po obědě ohlásil sluha Radkovi dva muže ze Zálesí, kteří s ním chtěli hovořit. Byl to jejich kovář Mikula a místní lovec Krym. Způsoby měli těžkopádné, ale byli neochvějní a ve své prostotě dojemní. Vyprávěli toto:
Přišel jsem do Zálesí jako mladej kluk, plnej elánu a touhy po dobrodružství. Bydleli jsme tady v Cimuře a tady jsem se taky vyučil kovařině a mečířství. Ale mě bavilo chodit po lesích, stopovat a lovit zvěř a chtěl jsem zažít to, o čem starci vypráví u ohně, příběhy plné odvahy a vítězství statečných hrdinů.
To všechno Zálesí slibovalo a práce tam bylo dost, co jsem uměl, se mi moc hodilo. Vlastníma rukama jsem si postavil kovárnu a vlastníma rukama ji taky bránil proti skřetům i jinejm obludám z lesa. Přežívali jsme a začalo se nám dařit. Lidi sice umírali, ale pořád víc jich přicházelo a z nás byla najednou opravdová vesnice.
S požehnáním rodičů jsem se tady v Cimuře oženil s Magdalénou, krásnou dívkou pocházející z Gary a odvedl jsem si jí do kovárny. Byla divoká jako vítr z hor a moc se jí tam líbilo. Pomáhali jsme, komu bylo třeba a lidi se na mě obraceli, když něco potřebovali vyřídit nebo rozhodnout. Neměli jsme žádný tituly, starostu ani radní; nebyly potřeba.