V tu noc

bylo neuvěřitelně teplo, jako by panovalo nejparnější léto a ne jaro, a bylo dusno jako před bouří. Nikde se nepohnul ani lísteček, na ulicích nepotkali živáčka, jen pravidelný krok městských hlídek jim dával najevo, že tu ještě je někdo živý. Chlapi nervózně svírali ratiště svých zbraní a s úlevou je zdravili, když poznali, kdože to obrojen jde v noci po městě. Nepotkávali je často, vybírali si cestu mimo jejich obvyklé trasy.

Radek

Radka spatřili hned. Stál uprostřed nádvoří, obklopen kupci a předáky, z té skupiny neustále někdo vybíhal a přibíhal k ní. A k tomu se Radek spolu se všemi okolo sebe neustále pomalu přesunovali z místa na místo, aby každého pobídl k většímu úsilí.
Když viděli, jak je tu plno, sesedli z koní a chtěli je odvést někam stranou. To už si jich ale všiml Radek a hned na ně radostně zamával, na celý dvůr zahalekal:" No konečně! Opravdu rád vás vidím! Koně dejte k Fialovýmu hroznu a pak přijďte sem." Měl sice levou ruku zavázanou a napadal na pravou nohu, ale jinak to byl pořád on, plný energie a chuti do díla.
Noc ve městě
Atmosféra v Cimuře byla od úspěšného přepadení zlodějů Knih stale napjatější a ponuřejší. Nic nepomáhaly modlitby všech knězů ve městě, ani zostření nočních hlídek. Děly se podivné věci a množily se případy násilí a vražd. Proto nakonec i Družinu patriarcha požádal o pomoc. Měli jít v noci ven do města, dívat se a naslouchat, na vlastni kůži procítit to, co každou noc nabírá na síle.
Šel s nimi i Janek, poslední dobou čím dal zasmušilejší, utahaný a nevyspalý - každou noc je vzhůru, už nedokáže pořádně ani zamhouřit oka a ve dne spí po chvilkách, vůbec si neodpočine. Nevím, co ho žene, ale zdá se, ze to má sílu...

Čeledník

a stáje vyhořely do základů, nezůstal z nich kámen na kameni. Strážnice a noclehárna vojáků neshořely úplně, byly však pobořené jako po útoku těžkými obléhacími stroji. I brána sama, ocelová a masivní, byla očazená a místy vyboulená žárem, který si stěží dokázali představit. Budova pro hosty u východní zdi dopadla lépe, její stěny vydržely, ale vnitřek shořel na popel, do noci vyčítavě zely prázdné oblouky oken. Zdi paláce už se tyčily do původní výše, ačkoliv podle vyprávění minulou noc byla skoro polovina z nich zbouraná a celé přízemí bylo plné trosek. Teď už tu však bylo uklizeno, všude se činili dělníci, vládl tam organizovaný chaos, velmi činorodý a nakažlivý.

Po pár hodinách,

se slunce východem, už je Prďa budil svým halasným vítáním Slunce. Koním ten krátký odpočinek prospěl ještě víc než lidem, ale přesto dorazili, zaprášení a unavení, k východní bráně Cimury až odpoledne.
Ve městě bylo živo, všichni byli venku na ulicích a živě probírali události z minulé noci. Slova "Vysočina" a "démoni" byla slyšet na každém kroku.
Někteří lidé je poznávali, ale oni se nezdržovali hovorem s nimi a jeli přímo za Radkem. Brána do Vysočiny byla dokořán, neustále jí proudil zástup dělníků a nosičů, ven se vynášely ohořelé trosky a zničené vybavení, dovnitř pak nové trámy, prkna, kameny, spolu se základním nábytkem. Nastupující tmu rozhánělo nejen mihotavé světlo pochodní, ale na místě největších prací i kouzelná zář Abrakovy lampy. Byla obrovská, bronzová, zavěšená na krovech střechy paláce. Ani Radkův stručný popis v jeho výzvě, ani zvěsti zaslechnuté cestou, sem je však nepřipravili na rozsah pohromy, který světlo téhle námořní lampy odhalovalo jejim očím.

Jankovi rodiče

byli obyčejní lidé, spokojeně si žijící v té velké vesnici. Bylo vidět, že ho mají rádi a on je. Na vršku nad vesnicí byla svatyně, do níž později zamířil Denethor a spolu s nimi i ostatní. Zjistili, že je zasvěcena Vey Jas a stará se o ni učený kněz Rakl. Jeho knihovna Denethora docela uchvátila.
Nikdo z Družiny neplánoval, jak dlouho se zdrží, mysleli však, že delší dobu. Jenže druhý den před obědem dorazil na magickém koni posel z Vysočiny - hlásil, že byla přepadena a že je Radek potřebuje mít co nejdřív u sebe! Neváhali, spěšně se rozloučili s knězem Raklem a Jankovými rodiči, nasedli na koně a pobídli je do cvalu - z Cimury předtím jeli dva dny, teď bylo už po poledni a oni hodlali být ve Vysočině do oběda příštího dne. Koně byli odpočatí a počasí jim opět přálo, o slovo se už hlásilo přicházející léto. Teplý jižní vítr dával zapomenout na studenou zimu, zpěv ptáků pod slunnou oblohou jim zpříjemňoval monotónní cestu. Noc přišla nepozorovaně, bylo tak jasno, že se dalo bez nesnází jet ještě dlouho potom, co slunce zapadlo. Jediné vzrušení na ní byl Prďa, který by jim na oslíkovi v žádném případě nestačil, takže jste se postupně střídali v tom, kdo ho poveze před sebou. Přestože byl malý a lehoučký, přece jenom však na koních zátěž navíc byla znát. Po půlnoci už nebyli schopni vydržet ani klus, takže i když stříbrná záře měsíce v úplňku přímo vybízela k další jízdě, nakonec zastavili ve srubu pro poutníky. Bylo tam volno, proto se v rychlosti postarali o unavené koně a zapadli do postelí.

Než vzbudili ostatní,

vytí ustalo. A chvíli potom k jejich srubu přiběhl Jaryk! Byl celý zadýchaný a trochu vyděšený, že prý ho vlci vyslídili venku a on před nimi utíká. Budilo to podezření, to jak často na něj najednou naráželi a že se tu potuluje v noci, ale nikdo ho nechtěl vyhnat ven, do tmy. A když se po chvíli objevili i samotní vlci, byli rádi! Neboť to byli obrovské líté bestie neznající strach a jak se v následujícím boji ukázalo, Jaryk byl neobyčejně zručný a silný válečník, pobil jich nejvíce ze všech.
Sotva je pobili a zbytek zahnali, chtěli se vydat ven, měli strach o Janka. Ale ten už se právě sám vracel...
Druhý den drobně pršelo, ale do Kiltonu dorazili pohodlným tempem už bez dalších příhod; jen cestou narazili na podivné stopy nějaké větši skupiny tvorů, humanoidů. Ale ti se vesnici vyhnuli velikým obloukem.

Počasí cestování přálo,

už dva dny nepršelo a foukal čerstvý větřík, takže cesta byla suchá a vesele ubíhala. Na první tábořiště proto dorazili brzy. Natahali tedy alepsoň velkou zásobu dřeva a šli brzy spát. Eldryn a zejména Stoupovi to však nedalo a spali jen napůl, Stoupa se jako obvykle občas vykradl v noci ven, nydýchat se čerstvého vzduchu. Kolem půlnoci zjistil, že Janek je pryč. Vzbudil tedy Eldryn a chtěli se ho vydat hledat, když zaslechli vlky. Svolávali se z širého okolí a bylo jich hodně. A podle síly toho vytí a mrazivého podtónu to nebyli vlci obyčejní...

událost

Tuto strašnou událost jsem málem prožil na vlastní kůži - a bylo štěstí, že se tak nestalo, protože by pak historie byla se vší pravděpodobností ochuzena o její vypravování v tomto díle, neboť je mi jasné, že já bych tu noc plnou hrůzy a démonů nikdy nepřežil! Ale popořádku.
Družina se v Cimuře dlouho nezdržela. Jako obvykle byli celí dychtiví po nějakém činu, takže se dva dny po divokém boji s obrem sebrali a vyrazili Východní branou k vesnici, kde žijí Jankovy rodiče.
Protože cokoliv je (podle názoru některých členů Družiny) lepší než vysedávání doma, s radostí uvítali náhlé Jankovo přání zajet se podívat do Kiltonu, za svými rodiči. Bylo vidět, že nějakou vzpruhu potřebuje, stranil se ostatních a s nikým se moc nebavil. Na tu cestu se s ním vydala jen Eldryn, Stoupa, Denethor, Imhotep a Beldor, ostatní měli v Cimuře práce dost.

Jaryk

se ihned rozesmál a odpověděl: "Ne dík. Takhle navečer dávám přednost spíš teplé náruči a pivu než boji s obrem!" Se zaujetím pak sledoval, jak se členové družiny loučí s onou ženou, děkují jí za pomoc a nasedají na své koně. Teprve když už pomalu vyráželi, se jich halasně zeptal: "Moh bych jet s váma? Nechce se mi přelejzat hradby v takovým počasí a v noci by mě tam určitě jen tak nepustili. To vás se na nic jistě vyptávat nebudou!" Rozeběh se vedle koní, ani nečekal na odpověď. Nechtěli jste koně hnát, takže vám stačil a protože se nikomu zjevně nechtělo ho odhánět, tak nakonec spolu s vámi bránou prošel. Jakmile jste byli z dohledu stráží, tak zvolnil do kroku, zamával vám a hlasitě poděkoval. Jediný kdo si ho všiml a pozdrav mu řádně opětoval, byl Donald, který ho pohledem vyprovázel dokud klidnou chůzí nezahnul za roh. Byli jste promočení a unavení z té hnusné cesty a podivného boje, trpaslík měl ještě pořádné šrámy, stejně jako Donald a Eldryn, takže jste pospíchali jak jen to šlo, abyste se propletli temnými uličkami Cimury až k Vysočině, kde vás čekalo řábrdné jídlo a vyhřátá postel, stejně jako spousta vypravování.
Přepad Vysočiny

neznámý

"Já?" opáčil bleskově neznámý a bez známek strachu čelil jeho pohledu. Opět se pousmál a hned pokračoval: "Jmenuji se Jaryk. A jestli se ptáte, mladej pane, jestli vám budu sloužit - tak rovnou odpovídám, že klidně! Jestli mě dokážete zaplatit, jsem jenom váš!" Nato smeknul svůj klobouček a dvorně se mu uklonil. Janek se v odpověď jenom ušklíbl a řekl: "Šašky nepotřebuji. Zatím!" Zdálo se, že tím ho pustil z hlavy. Otočil se ke svému koni a chystal se na něj nasednout, když ho zarazil Jarykův hlas: "No, umím i něco víc, než jen nacházet koně pánům, co se na nich neumějí v boji udržet!" Teď už nebylo v jeho hlase a postoji ani stopy po předchozím veselí. Hlavu držel zpříma, stál pevně rozkročený a ruce měl pokrčené, připravené bleskově hmátnout po jílci meče.
Janek se na něj znovu podíval, pak nevěřícně zavrtěl hlavou a najednou to byl zase on. Rozpustile se na něj usmál, vyšvihl se do sedla a řekl: "Ty teda vážně toužíš po boji! Jestli chceš, zavolám ti Krylla zpátky, určitě byste si rozuměli!"

Janek

se za ním chvíli díval, pak se náhle otočil a podíval se za sebe, na cestu po níž utekli jejich koně. Stáli tam. Za uzdy je držel muž, kterého jste si do té doby pořádně nevšimli. Byl oblečený v temně zelených kalhotách, ošlapaných hnědých botách a lovecké kožené vestě. Na hlavě měl lovecký klobouk a přes rameno mu visel nenapnutý velký dřevěný luk. U pasu se mu houpal toulec šípů. Teprve když se pohnul, aby vám podal uzdy vašich koní, tak jste si všimli, že mu nad druhým ramenem vykukuje jílec obrovského meče. Byl to muž, člověk středního věku. Měl příjemnou tvář a když se smál jako v tu chvíli, bylo to tak nakažlivé, že jste se mimoděk usmívali s ním. Jako by si nebyl vědom žádného nebezpečí, kterým tu všichni právě prošli, se bezstarostným hlasem otázal: "Kdo to byl? Vy se znáte?" Pak se teprve rozhlédl a ve stejném duchu pokračoval: "Teda ten vás zřídil! No škoda že jste ho" podíval se na Janka, "tak rychlbre přemluvil, aby toho nechal! Bejval bych se na něj díval dýl, byl to pěknej boj." Jeho hlas pod upřeným pohledem Janka pomalu slábl a nakonec si trochu odkašlal a rozpačitě stočil pohled stranou. Jankova tvář byla pořád napjatá a kamenná, neprozrazovala žbrádný cit. Jen jeho oči temně žhnuly; nikdo se do nich nevydržel dívat ani chviličku. Dlouho si zkoumavě prohlížel toho podivného bezstarostného zbojníka, ale ten už se na něj nepodíval. Prohlížel si rány, které utržil v tom boji trpaslík a s údivem přihlížbrel tomu, jak je malý Prďa zaceluje několika gesty a prostou říkankou. Pak Janek prolomil poněkud rozpačité ticho, které na cestě dosud vládlo a zeptal se ho, tím samým nepříjemným hlasem jako obra: "Kdo jsi?!"

Kryll

S dechem zatajeným teď čekal na Jankovu odpověď každý, kdo tam stál, přítel i nepřítel. A Janek promluvil, pomalu a majestátně, s triumfálním výrazem ve tváři, jako by se mu v tu chvíli vyjasnilo mnohé: "Jsem Dar Koran, pán a vládce Černých stínů, Pěst bohů! A ty, Krylle, můžeš být seržantem mých vojsk, až vytáhneme dobývat svět!" Ruce měl rozpažené jako by v nich ten svět už svíral a tvář mu zářila vlastním světlem - slunce už mezitím zapadlo.
Obr se pod silou toho prohlášení až zapotácel, jako by mu Jankova slova burácela přímo v hlavě. A pak najednou poklekl v tom blátě a přede všemi na jedno koleno a mohutnou zarostlou hlavu sklonil k jílci svého meče: "Jsem Kryll a budu ti sloužit, můj Pane! Až mě budeš potřebovat, zavolej. Já přijdu."
Ještě chvíli v pokoře klečel, pak náhle nečekaně svižně vstal a s mečem v pěsti se vedral do lesa. Nikoho si nevšímal a po pravdě ani členové družiny si moc nevšímali jeho. Přestože všichni do jednoho byli rádi, že ten hrozný boj skončil, mrazilo je v zádech při pomyšlení na moc, kterou Janek (a bylo to vůbec ještě on?) použil, aby obra ovládl.

Janek

A pak místo aby do něj znovu zkusil udeřit, Janek pronesl kovově znějícím hlasem: "Jsi dobrý bojovník! Byla by tě škoda. Proč bojuješ proti mně, místo abys stanul po mém boku, všemi uctíván a obáván?" Zatímco mluvil, Janek si v gestu pohrdavé ignorance nebezpečí jeho meče založil ruce na prsou. Obrovi zlostí zaplály oči a chvíli to vypadalo, že se na Janka vrhne. Na všechny ostatní zjevně zapomněl. Ale Kató i Stoupa se báli využít výhody takto získané; teď se však obávali snad více Janka nežli obra.
A obr se díval Jankovi do očí. A čím déle se díval, tím znatelněji ochabovala jeho zuřivost a vůle dál bojovat. Meč jako by sám klesal k zemi, až nakonec se špičkou zabořil do bláta cesty. Obr se celý nahrbil a najednou se zdálo, že už si zdaleka není tak jistý sám sebou. Opřel se o svůj meč oběma rukama a hlasem sotva slyšitelným po jeho předchozím řevu a burácení řekl: "Co mi ty můžeš nabídnout? Kdo jsi? Vůbec tě neznám!"

V tom okamžiku

se ve stínu lesa za obrem konečně objevil Kató, připravený k útoku. Vedle něj se krčil Stoupa, který ve svém kouzelném elfím plášti splýval s křovím tak, že byl takřka neviditelný. Obr stál zády k nim, čelem k Jankovi. Zapadající slunce proniklo na chvíli clonou deště a ozářilo jeho tvář. Pevně sevřená ústa tvořila úzkou linku, pod svraštělým obočím hořely vlastním světlem jeho oči. Bleskově přelétl bojiště pohledem a takřka neznatelně se pousmál. Ten úsměv byl tak cizí, krutý a pohrdavý, že každý, kdo se na něj v tu chvíli díval, na chvíli strnul uprostřed pohybu. I obr, jemuž jedinému byl ten úsměv určen, s pozvednutým mečem na chviličku zaváhal.

obr

Mezitím Beldor odtáhl Donalda z dosahu bojujících a Prďa si k němu hned klekl aby zjistil, jak vážné je jeho zranění. Překvapilo ho, když viděl, že se na něj dívá a je při vědomí. Byl však zraněn tak těžce, že se mohl jen stěží hýbat. Hobit se tedy soustředil a prose svého boha o pomoc a sílu, dotkl se ho svou maličkou, citlivou dlaní. Přes tělo Donalda se převalilo jemné, sotva postřehnutelné světlo a ihned se soustředilo kolem jeho nejhorší rány, té na stehně. Ihned přestala krvácet a jak se v ní více soustředilo to světlo, její okraje se začaly stahovat k sobě. Když záře zmizela, byla už vidět místo rány až na kost jen bledá kůže se strašlivou jizvou. Donaldova bolestí stažená tvář se poněkud uvolnila a on si s úlevou oddechl. "Dobrá práce, maličký. Díky. A teď mi pomoz vstát!"

obr

A obr pokračoval dál, rozkročený a sebejistý, nezničitelný, dál rozséval strach a zkázu mezi členy Družiny. Rozmáchl se mečem a zasáhl trpaslíka, který se sice stačil v poslední chvíli přikrčit a zabránil tak tomu, aby ho čepel přesekla v pase, ale i tak mu po útoku zůstal dlouhý, hluboký šrám na zádech. A znovu se pozvedl ten neúnavný meč. Obr byl zjevně rozhodnut vypořádat se se všemi svými protivníky postupně, rozsekat je na kusy jednoho po druhém. Tentokrát zachránila Lea před jistou smrtí jenom jeho malá velikost a výborná znalost stylu boje obrů, vlastní všem trpaslíkům. Obouručák se neškodně zaryl na stopu do země těsně vedle něj, když čekal do poslední možné chvíle a pak mu odskočil z cebrsty. Eldryn znovu zaútočila, ale přestože byl její útok přesně vypočítaný a meč dopadl do mezery pod pancířem, její rána nebyla dost silná na to, aby prosekla i obrovu tlustou kůži.

Donald

A pak už se musel Donald znovu krýt, na hlavu se mu snášela čepel obrova meče s takovou rychlostí a silou, že se všem zdálo, že toto bude poslední chvilka Donaldova života. I on zřejmě pochopil, že tento úder zastavit nedokáže, neztratil však nervy a rychle jako sama myšlenka se vrhnul dozadu a dolů k zemi, pryč z dosahu padající čepele. Málem se mu to podařilo. Místo aby ho meč rozsekl vejpůl, přejela mu jen jeho špička po hrudníku od pravého ramene až k pasu, nechávajíc po sobě ošklivou, dlouhou ránu, která však nebyla nikterak hluboká. I tak však bylo zřejmé, že Donald má dost. Ležel v bahně cesty a vůbec se nehýbal, ačkoli oba své meče dál pevně svíral v rukou. V šálivém světle pochodní a neustávajícím dešti nebylo vůbec jisté, jestli ještě dýchá.

žena

Potom náhle zde stínu pod dubem vystoupila jakási žena. Byla už starší; šaty, které měla na sobě, byly mnohokrát spravované a poznamenané životem v divočině. V ruce držela dřevěnou hůl a když se podívala k obrovi, nebyla vůbec ustrašená, ale důstojná a sebejistá. Zvolala nečekaně hlubokým, zvučným hlasem: "Zadržte! Přestaňte prolévat krev ve stínu posvátného dubu!"
Ale obr se na ní jen krátce podíval a znovu zvedl svůj meč vysoko nad hlavu. Donald na nic nečekal, využil příležitosti a vrazil mu svůj pravý meč hluboko do břicha. Vytryskla krev a obr zařval, bylo však zřejmé, že je to jen menší zranění, meč nepronikl hluboko. Druhým mečem mu Donald sekl po jedné paži, ale útok zastavila zbroj, stejně jako druhý pokus o útok pravýmbr mečem. Zároveň s ním zaútočil i Leo, ale jeho úder obra úplně minul.

Z křoví

u cesty náhle něco vylétlo a s jasným cinknutím se to odrazilo od obrova pancíře. Zachránil ho krční chránič jeho helmy, jinak dostal tu šipku z kuše přímo do krku. Vzápětí na to se z křoví se zaklením vynořil Stoupa, v ruce kuš, a rychle běžel na druhou stranu cesty, blíž k obrovi, kde se hned ponořil do lesa. Když Eldryn viděla, jak špatně se Donaldovi vede, pokusila se alespoň trochu mu pomoci a sama se rozpřáhla k úderu. Ale ač do té rány dala celou svou nemalou sílu, obr se jenom natočil a její meč sklouzl po pancíři neškodně k zemi. Potom k obrovi přiskočil trpaslík Leo, se zuřivým výrazem na tváři, nic nedbaje hrozby obrova meče, jenž se mu vznášel nad hlavou. A dopadl na něj dřív, než se mohl Leo rozmáchnout svou sekerou. Přestože trpaslík uhýbal s nečekanou hbitostí, zasekl se do jeho lehké zbroje, projel chrániči ramenou a zle ho poranil. Trpaslík se přesto mocně rozehnal svou sekerou po obrových nohou. Ten úder prosekl jeho zbroj, ale pak sekera se skřípáním uvízla mezi proseklými plechy, neschopna už projet obrovou kůží, tuhou jako kámen. Jen s námahou ji trpaslík vytáhl. Těsně poté přitančil k obrovi několika kroky Jan, ale jeho krátké, tvrdé údery pěstmi jen zabubnovaly na pancíř, který kryl obrovo břicho a nijak mu neblížily. Druhý trpaslík, Beldor, zůstal raději opodál, když viděl jak marné je snažení jeho druhů a jak strašlivé rány obr rozdává. Kryl malého Prďu, jehož puma se pokusila znovu zarýt tesáky do obrovy nohy, ale málem si jen polámala zuby, když se místo do masa zakousla do jeho chrániče lýtka.

obr

Ale obra nebylo tak snadné zastrašit. Obrátil se čelem k přijíždějícímu Donaldovi a jak se k němu blížil, rozmáchl se svým obrovským mečem a bleskově udeřil. Rána byla tak silná, že srazila jeden z mečů, jimiž se Donald kryl, a čepel meče se mu zaryla do nohy. Naštěstí byla síla úderu už oslabena, takže se meč zastavil o jeho kost. Přesto to byla rána, která by mnohého muže vyřadila z boje. Donald jen stáhl tvář bolestí a ulevil si hlasitou nadávkou. Pokusil se sklouznout z běžícího koně, ale noha ho zradila a on málem upadl do bláta u obrových nohou. Vyrovnal to však a seknul po něm každým ze svých mečů. Jeden sklouzl po obrovském hrudním pancíři obra, druhý se mu sice zabodl do pasu pod jeho okrajem, ale Donald se kryl a nemohl proto dát do své rány tolik sil, aby hrot jeho meče pronikl i silnou kůží toho netvora. Potom se obr maličko rozkročil a zvedl čepel svého meče vysoko nad hlavu. Donald pozvedl jeden ze svých mečů právě včas, aby srazil strašlivou ránu vedenou na jeho hlavu stranou. Přesto nedokázal zcela zabránit dalšímu zranění, když mu obrův meč odsekl kousek z levého ramene. Obvaz na pravé paži, šedivý od deště, za zbarvil do ruda, jak se tou námahou znovu otevřela rána, kterou Donald utržil v minulém boji s obrem. A znovu se zvedl ten nelítostný, obrovský meč, s nímž obr vládl se strašidelnou lehkostí a rychlostí. Tentokrát se Donald kryl skřížením obou svých krátkých mečů. Síla úderu ho přinutila pokleknout na jedno koleno zdravé nohy, ale zadržel jej. Vstal právě včas, aby dokázal odrazit a odskočit před dalším útokem obra, vedeným přes ruku a proto již mnohem menší silou.

Mihotavé světlo

z jejich obrovských smolných pochodní osvětlilo hrozivou scénu. Nad ramenatou barbarkou se tyčila obrovská postava, blýskal se na ní pancíř a v rukou držela obrovitý obouruční meč. Byl zarudlý krví a Eldryn měla šaty potřísněné krví. Držela se však na nohou bez potíží a stále mečem odhodlaně kryla sebe i velkou nejasnou postavu, která se krčila za ní. Stoupu nebylo vidět.
Všichni začali okamžitě jednat. Kató se přímo ze hřbetu svého pádícího koně vrhl do křoví, až to zapraštělo. Donald vedl koně přímo k obrovi, vytahoval přitom své meče a skláněl se ke krku koně, aby se za ním kryl. Trpaslíci svým koním přitáhli uzdu, těžce sesedli a připravili si svoje strašlivé sekery. Denethor koně zastavil a přímo ze sedla seslal několika slovy a rozhodným gestem výboj magické energie, který obra udeřil do zad. Jan stejně jako trpaslík svého koně zastavil, seskočil z něj a začal obra obcházet směrem k Eldryn. Malý Prďa jel na koni spolu s Janem. Teď z něj opatrně seskočil těsně za tbrrpaslíky, obrátil se k obrovi a jasným hláskem pronesl nesrozumitelná slova, po nichž se těsně za obrem z ničeho nic objevila veliká černá puma a bez váhání mu zaryla své tesáky do lýtka.

Obr

Popis setkání a boje s obrem tak, jak ho podle vyprávění zaznamenal Kris, vrchní písař Radka z Boktoru
Družina v čele s Donaldem se hnala temnou nocí a deštěm jako opravdová bouře. Koně nešetřili, hnala je vpřed starost o přítelkyni, jakási temná předtucha, která jim napovídala, že sebemenší zdržení jí může být osudné. Ulice byly liduprázdné, v tomhle počasí se jen tu a tam v temných loubích krčili žebráci a lidé, kterým je anonymita stínů příjemnější. Ti však nijak nebránili té zběsilé jízdě a oni si jich stěží všimli. První zdržení představovala až vysoká městská brána, která už byla zavřená na noc. Ale autoritativní tón Donaldova hlasu stráž přesvědčil o tom, že ji mají otevřít, a několik stříbrňáků je přimělo, aby tak učinili co nejrychleji. A pak už pobízeli koně k trysku po blátivé cestě pryč od města, k lesu, který přes mlžnou clonu deště spíš jen tušili někde před sebou. Koně měli dobré, silné a skvěle vycvičené, takže se v sedle udrželi i horší jezdci. Konečně se před nimi objevil první strom a vzápětí na to měli po pravé ruce les. Jakmile Donald spatřil vysoký obrys dubu u pomníku sv. Johana, zdvihl ruku a začal přitahovat koni uzdu. Jenže vzápětí na to přehlušil šumění deště a dusot kopyt hlasitý výkřik. Byl to vysoký hlas a v jeho volání o pomoc zněl opravdový strach. Eldryn! Znovu pobídli koně a plnou rychlostí vjeli do zatáčky k dubu.