Kryll

S dechem zatajeným teď čekal na Jankovu odpověď každý, kdo tam stál, přítel i nepřítel. A Janek promluvil, pomalu a majestátně, s triumfálním výrazem ve tváři, jako by se mu v tu chvíli vyjasnilo mnohé: "Jsem Dar Koran, pán a vládce Černých stínů, Pěst bohů! A ty, Krylle, můžeš být seržantem mých vojsk, až vytáhneme dobývat svět!" Ruce měl rozpažené jako by v nich ten svět už svíral a tvář mu zářila vlastním světlem - slunce už mezitím zapadlo.
Obr se pod silou toho prohlášení až zapotácel, jako by mu Jankova slova burácela přímo v hlavě. A pak najednou poklekl v tom blátě a přede všemi na jedno koleno a mohutnou zarostlou hlavu sklonil k jílci svého meče: "Jsem Kryll a budu ti sloužit, můj Pane! Až mě budeš potřebovat, zavolej. Já přijdu."
Ještě chvíli v pokoře klečel, pak náhle nečekaně svižně vstal a s mečem v pěsti se vedral do lesa. Nikoho si nevšímal a po pravdě ani členové družiny si moc nevšímali jeho. Přestože všichni do jednoho byli rádi, že ten hrozný boj skončil, mrazilo je v zádech při pomyšlení na moc, kterou Janek (a bylo to vůbec ještě on?) použil, aby obra ovládl.