Jankovi rodiče

byli obyčejní lidé, spokojeně si žijící v té velké vesnici. Bylo vidět, že ho mají rádi a on je. Na vršku nad vesnicí byla svatyně, do níž později zamířil Denethor a spolu s nimi i ostatní. Zjistili, že je zasvěcena Vey Jas a stará se o ni učený kněz Rakl. Jeho knihovna Denethora docela uchvátila.
Nikdo z Družiny neplánoval, jak dlouho se zdrží, mysleli však, že delší dobu. Jenže druhý den před obědem dorazil na magickém koni posel z Vysočiny - hlásil, že byla přepadena a že je Radek potřebuje mít co nejdřív u sebe! Neváhali, spěšně se rozloučili s knězem Raklem a Jankovými rodiči, nasedli na koně a pobídli je do cvalu - z Cimury předtím jeli dva dny, teď bylo už po poledni a oni hodlali být ve Vysočině do oběda příštího dne. Koně byli odpočatí a počasí jim opět přálo, o slovo se už hlásilo přicházející léto. Teplý jižní vítr dával zapomenout na studenou zimu, zpěv ptáků pod slunnou oblohou jim zpříjemňoval monotónní cestu. Noc přišla nepozorovaně, bylo tak jasno, že se dalo bez nesnází jet ještě dlouho potom, co slunce zapadlo. Jediné vzrušení na ní byl Prďa, který by jim na oslíkovi v žádném případě nestačil, takže jste se postupně střídali v tom, kdo ho poveze před sebou. Přestože byl malý a lehoučký, přece jenom však na koních zátěž navíc byla znát. Po půlnoci už nebyli schopni vydržet ani klus, takže i když stříbrná záře měsíce v úplňku přímo vybízela k další jízdě, nakonec zastavili ve srubu pro poutníky. Bylo tam volno, proto se v rychlosti postarali o unavené koně a zapadli do postelí.