Janek

se za ním chvíli díval, pak se náhle otočil a podíval se za sebe, na cestu po níž utekli jejich koně. Stáli tam. Za uzdy je držel muž, kterého jste si do té doby pořádně nevšimli. Byl oblečený v temně zelených kalhotách, ošlapaných hnědých botách a lovecké kožené vestě. Na hlavě měl lovecký klobouk a přes rameno mu visel nenapnutý velký dřevěný luk. U pasu se mu houpal toulec šípů. Teprve když se pohnul, aby vám podal uzdy vašich koní, tak jste si všimli, že mu nad druhým ramenem vykukuje jílec obrovského meče. Byl to muž, člověk středního věku. Měl příjemnou tvář a když se smál jako v tu chvíli, bylo to tak nakažlivé, že jste se mimoděk usmívali s ním. Jako by si nebyl vědom žádného nebezpečí, kterým tu všichni právě prošli, se bezstarostným hlasem otázal: "Kdo to byl? Vy se znáte?" Pak se teprve rozhlédl a ve stejném duchu pokračoval: "Teda ten vás zřídil! No škoda že jste ho" podíval se na Janka, "tak rychlbre přemluvil, aby toho nechal! Bejval bych se na něj díval dýl, byl to pěknej boj." Jeho hlas pod upřeným pohledem Janka pomalu slábl a nakonec si trochu odkašlal a rozpačitě stočil pohled stranou. Jankova tvář byla pořád napjatá a kamenná, neprozrazovala žbrádný cit. Jen jeho oči temně žhnuly; nikdo se do nich nevydržel dívat ani chviličku. Dlouho si zkoumavě prohlížel toho podivného bezstarostného zbojníka, ale ten už se na něj nepodíval. Prohlížel si rány, které utržil v tom boji trpaslík a s údivem přihlížbrel tomu, jak je malý Prďa zaceluje několika gesty a prostou říkankou. Pak Janek prolomil poněkud rozpačité ticho, které na cestě dosud vládlo a zeptal se ho, tím samým nepříjemným hlasem jako obra: "Kdo jsi?!"