V tom okamžiku

se ve stínu lesa za obrem konečně objevil Kató, připravený k útoku. Vedle něj se krčil Stoupa, který ve svém kouzelném elfím plášti splýval s křovím tak, že byl takřka neviditelný. Obr stál zády k nim, čelem k Jankovi. Zapadající slunce proniklo na chvíli clonou deště a ozářilo jeho tvář. Pevně sevřená ústa tvořila úzkou linku, pod svraštělým obočím hořely vlastním světlem jeho oči. Bleskově přelétl bojiště pohledem a takřka neznatelně se pousmál. Ten úsměv byl tak cizí, krutý a pohrdavý, že každý, kdo se na něj v tu chvíli díval, na chvíli strnul uprostřed pohybu. I obr, jemuž jedinému byl ten úsměv určen, s pozvednutým mečem na chviličku zaváhal.