Po pár hodinách,

se slunce východem, už je Prďa budil svým halasným vítáním Slunce. Koním ten krátký odpočinek prospěl ještě víc než lidem, ale přesto dorazili, zaprášení a unavení, k východní bráně Cimury až odpoledne.
Ve městě bylo živo, všichni byli venku na ulicích a živě probírali události z minulé noci. Slova "Vysočina" a "démoni" byla slyšet na každém kroku.
Někteří lidé je poznávali, ale oni se nezdržovali hovorem s nimi a jeli přímo za Radkem. Brána do Vysočiny byla dokořán, neustále jí proudil zástup dělníků a nosičů, ven se vynášely ohořelé trosky a zničené vybavení, dovnitř pak nové trámy, prkna, kameny, spolu se základním nábytkem. Nastupující tmu rozhánělo nejen mihotavé světlo pochodní, ale na místě největších prací i kouzelná zář Abrakovy lampy. Byla obrovská, bronzová, zavěšená na krovech střechy paláce. Ani Radkův stručný popis v jeho výzvě, ani zvěsti zaslechnuté cestou, sem je však nepřipravili na rozsah pohromy, který světlo téhle námořní lampy odhalovalo jejim očím.