Tak, mládeži,

obrátil se Donald na nás: "Kdo se chce projet v příjemném nočním deštíku do temného lesa plného obrů lidožroutů - za mnou!" Ušklíbl se, ale oči veselé neměl. Udělal krok směrem ke dveřím a natočil se ke mě: "Neboj se o ní tolik. V lese se vyzná a ten skřet snad ještě líp. Ten si dá sakra pozor, aby nespad do nějakýho maléru!" Vyhlédl jsi z okna a zjistil, že venku už je opravdu tma. Představa toho, co se možná děje tam někde daleko v lese tě celého roztřásla a ty jsi raději vstal a vydal se ven za Donaldem.
Radek už mezitím zavolal na sluhy a kolem mě najednou začal šrumec, jak se všichni naráz hrnuli ven ze salónku, nahoru pro věci a pak dolů na nádvoří, kde už nás čekali osedlaní koně. Někdo mi do ruky vtisknul velkou smolnou pochodeň, hoří jasně, takovou neuhasí ani bouře a přes záda mi přehodili těžký nepromokavý plášť. Pak už jsme byli v sedle a pomalu, aby se koně na kluzkém dláždění nesmekali, vyjeli ze vrat. Jel samozřejmě Kató a také Janek, až na konci, mlčenlivý, zahloubaný do sebe. Ale teď mě i jeho společnost těšila. "Čím víc nás bude," říkal jsem si: "tím větší je šance, že Elldryn najdeme." Že bysme mohli najít jen obra, na to jsem raději nemyslel.

Pomalu,

s těžkým srdcem, jsem mu opakoval, co mi ráno netrpělivě říkala Elldryn: "Šli nahoru na sever, ale v lese se chtěli stočit na západ a obejít celé město kolem dokola, říkala mi, že to zabere tak dva, tři dny, ať si prej nedělám starosti a nehledám jí, že neví, kde bude." Odmlčel jsem se, stiskl pevně zuby k sobě a v duchu se proklel, že jsem neposlechl to nutkání jít s nimi a na ten výtah pro Abraka se nevykašlal. Měl jsem jít s ní!
Teprve Donaldovo jemné odkašlání mi připomnělo, že chtěl vědět ještě něco. Honem jsem pokračoval: "Vyrazili dneska ráno, hodinu po svítání." Donald se na chvilku zamyslel a pak řekl: "Touhle dobou už by tedy mohli být za silnicí na Garu. Jak je znám, tak jim tohle počasí nijak nevadí, určitě jdou dál. Silnice od Skyru je odtamtud blízko, dělá oblouk, aby se vyhnula Zeleným kopcům. Zhruba hodinu cesty.
S úzkostí jsem se na něj díval a jeho vývody mě děsily, ale on nedával najevo žádnou starost, stále přemýšlel. Pak se na mě s nadějí podíval: "Můžeš říct Abrakovi, aby se po ní podíval? Myslím, že by jí moh dokázat najít!" Nerad, ale musel jsem ho zklamat: "Abrak teď něco vyrábí, říkal, že ho za žádnou cenu nemám do zítřka do oběda rušit." Když jsem si představil, jak by se tvářil, kdyby jsem ho opravdu vyrušil a zmařil celou jeho práci, tak mi ten nápad moc dobrý nepřipadal. Dělal na něčem velmi usilovně už čtyři dny, dnem i nocí, skoro nejedl a spal ve své laboratoři. Několikrát mě upozorňoval, že proces výroby magických předmětů je velmi náročný na koncentraci a moc kouzelníka a jakékoliv pochybení nebo přerušení tvorby znamená ztrátu vzácných surovin a komponentů a také sil a moci tvůrce. Zklamaně jsem proto potřásl hlavou a řekl: "Budeme se muset obejít bez něho." Donald si povzdychl, přikývl (napadlo mě, že to zřejmě nebylo poprvé, kdy se musel z podobného důvodu obejít bez jeho pomoci) a potom rozhodně vstal a rukou si přetřel tvář, jako by se tím mohl zbavit únavy. Podíval se na Radka a ten souhlasně kývnul.

Kató byl z toho hned celý pryč, viděl jsem, jak si měří vysokou postavu Donalda a představuje si ten meč a obra, co ho drží. Oči mu svítily a mě bylo jasné, že v duchu děkuje bohům za to, že ho Donald nezabil a přenechal ho jemu. Musel jsem se pousmát, ale úsměv mě hned přešel, když jsem si uvědomil, co to vlastně znamená, že Donald před někým utekl. Před někým, kdo ohrožuje celé město! A Elldryn je venku sama! Stoupa je sice možná bušmen, jak o sobě teď s oblibou prohlašuje, ale je to pořád skřet a nenechá se zbůhdarma zabít, ani kvůli svojí Princezně ne! A i kdyby nechal - co by oba zmohli tam, kde Donald neuspěl?
Začal jsem mít o ní opravdový strach, a tak jsem se Donalda hned zeptal: "A kde jsi ho potkal, kde tě napadl? Někde u města?"
Donald zvedl hlavu, podíval se na mě, pak na Janka vedle mě a pomalu se rozhlédl po místnosti a s pozdviženým obočím se zeptal: "Kdepak je to děvče?"
Kdokoliv jiný by si za takové oslovení Elldryn ode mne vysloužil zuřivý pohled a možná i ostré slovo, ale Donald to neříkal posměšně, její zdatnost v boji si ověřil už i na vlastní kůži a bral ji jako každého z nás, sobě rovného. Nicméně nikdy taky nezapomínal, že je to dívka a hezká dívka, a občas jí to dával nepokrytě najevo. Zjevně se mu líbilo, jak s ní jeho přímočaré lichotky cvičí. Popravdě řečeno se moc nezamlouvaly ani mě, ale toho on si nevšímal. V tuto chvíli jsem však vůbec nedbal o to, jak jí říká.
Donald se ohlédl ke krbu a pokračoval: "Ani ten křivonohej záprtek tu neni!" Podíval se zpátky na mě, polkl poslední sousto a se starostlivým zamračením se mě zeptal: "Kde jsou? Venku?"
Dokázal jsi jenom přikývnout a on se pomalu v křesle zaklonil a nevědomky si levou rukou promnul bolavou paži. "Jel jsem po silnici od Skyru a tam, kde se stáčí kolem dubu sv. Jahona, těsně předtím, než jsou vidět hradby Cimury, na mě vyběh. Jel jsem sám, nevim, co na mě viděl, jako boháč přece nevypadám, ne?" Podíval se na vás a nechápavě zavrtěl hlavou. "Schovával se v lesíku naproti dubu, nechápu jak je možný, že jsem si ho nevšiml - asi už jsem chtěl bejt doma, a takhle blízko jsem teda žádný potíže nečekal!" Znovu zavrtěl hlavou a ostře se na mě zadíval: "Kam přesně šli? Kdy?"

Jídla bylo tolik,

že jsme nespořádali ještě ani třetinu, když Donald konečně dorazil. Byl oblečený v pohodlném domácím oděvu, vymydlený a hladový. Krátce se s námi uvítal, bez ohledu na nás si přisunul stolek s podnosem před své křeslo a hned se dal do jídla. Radek odložil svitek, z kterého si po odchodu Mahara četl (z toho co jsem viděl to vypadalo na nějaké účetnictví, čili nic zajímavého) a sedl si naproti němu.
"Měl jsi potíže?" zeptal se ho vážně.
Teprve pak jsem si uvědomil, že Donald jí jenom levou rukou, pravou má opřenou o opěradlo a moc s ní nehýbá. Pod rukávem se mu nejasně rýsuje pevný obvaz pokrývající celé nadloktí.
Donald s plnou pusou zavrtěl odmítavě hlavou a když polkl, tak jenom lakonicky poznamenal: "Já ani ne. Ale město by mohlo mít!" Hlavou kývl k ruce a pokračoval: "Tohle je od obouručáku většího než jsem já sám. Držel ho ten největší kopcovej obr, jakýho jsem kdy viděl, a uměl s ním sakra dobře zacházet. Trochu jsem ho škrábnul, ale nakonec jsem byl rád, že jsem utek. Díky lektvaru od Abraka." Ušklíbl se a nacpal si do pusy další porci masa.

Mahar

odešel a za chviličku už do místnosti vmanévroval Lucius, velký chlap, který pomáhal v kuchyni. Na těžkém podnosu přinášel spoustu horkého, dobře propečeného masa a doma dělaného chleba. Ta vůně mi okamžitě připomněla, že jsem oběd vynechal a spokojil se s pouhou malou svačinou, takže jsem nelenil a chopil se jedné z vidliček. Kató si už přehazoval jeden horký kousek masa z ruky do ruky, nadával a pokoušel se ho ve vzduchu pofoukat. I Janek se k nám připojil, zřejmě se nikde na jídlo nestavili.
Když si vedle mě sedal, vzpomněl jsem si zase na Elldryn, které to místo obvykle patřilo. Ráno bylo krásně, sluníčko svítilo a na obloze nebyl ani mráček. Ta nespoutaná barbarka už to mezi vysokými zdmi Vysočiny nemohla vydržet, takže se s nerozlučným Stoupou sebrali a vypravili se někam ven. Musel jsem dodělat výtah o magii čarodějů, který po mě chtěl Abrak a oni šli tedy sami. Po obědě se najednou obloha zatáhla a dalo se do drobného, vytrvalého deště, tak protivného, když se před ním člověk nemohl nikam schovat. Vzpomínal jsem na ní, jak se asi promáčená trmácí někde lesem a maličko jsem doufal, že dostane rozum a na noc se vrátí domů.

Zatímco jsem to v duchu zase rozebíral, sedl jsem si na svou oblíbenou pohovku hned u krbu, trochu stranou Radka a Mahara. Jen co jsem dosedl, přišel Kato s Jankem. Kató byl pořád stejný, možná trochu sebejistější, ale stále naprosto upřímný a v jistém směru velmi jednoduchý. Co si myslel, to řekl a člověk u něj nikdy nebyl na pochybách, jak se cítí. Zato Janek se změnil hodně. Chodil teď s hlavou hrdě vztyčenou, ale nijak vyzývavě, hodně poslouchal a jen málokdy promluvil. Občas se zdálo, že je myšlenkama úplně jinde, ale vždycky vnímal všechno kolem sebe, už nesnil s otevřenýma očima tak, jak to dělal dřív. Změnu, jaká se s ním stala, jsem si vlastně uvědomil až díky sluhům, kteří ji polohlasem komentovali na chodbách. Dřív s ním jednali jako se sobě rovným, teď to však pro ně byl málem stejný pán jako Radek sám a on to bral jako samozřejmost. Připadalo mi, že se ho trochu bojí, jako by nevěděli, co si mají o něm myslet. Říkali, že je úplně jiný, dřív se pořád smál a chodil s hlavou v oblacích, zatímco teď jeho očím nic neunikne, všechno pořád pozoruje a nic neříká. I teď mi jenom pokývl a usmál se očima (vůbec se od té doby, co Rosina odešla, smál jenom zřídka a nikdy ne dlouho), zatímco Kató se se mnou přivítal halasně a bez sebemenšího ohledu na rozmluvu Radka se správcem. Dneska jsme se ještě neviděli, byli totiž oba od brzkého rána venku, Kató něco říkal o zdravém těle a duchu, že ranní běh a rozcvička prospívají tělu i hlavě. A protože Kató chce být hodně zdravý, tak se z té rozcvičky vrátili až dlouho po obědě. Byli v lázni a potkali tam Donalda, Kató už se nemohl dočkat, až přijde, pokaždé se těšil na jeho novinky o nestvůrách a pohromách, které se kde vyskytly a nejraději by je vždycky šel všechny hned řešit. Nevydržel dlouho sedět, své oblíbené místo měl u oken (výhled není nic moc, jen na vnitřní nádvoří, ale Katóovi se ještě neomrzel), neustále přecházel od jednoho k druhému jako by někoho vyhlížel, stejně jako teď.

Radek

už tu byl, spolu s Maharem, svým komořím, majordomem a správcem, prostě nejschopnějším z jeho místních sluhů, který dohlížel na chod celé domácnosti. Oba i pokynuli a dál spolu řešili nějaký problém ohledně nákupu potravin nebo co. Moc nechápu, jak to Radek dokáže, zajímat se s úplně stejnou vervou o takovéhle drobnosti a statisícové obchody zároveň! Na naprostou většinu z těch věcí by přece stačil Mahar sám, tak proč s tím musí svého pána obtěžovat? Ale Radek si nikdy nestěžoval, naopak, sám se ptal, kohokoliv ze sluhů, nejen jak jim jde práce, ale i jak se jim daří, znal je jménem, i jejich příbuzné, a zajímal se o ně, a když bylo třeba a on mohl, s ochotou jim pomohl z nesnází přímluvou nebo pohrůžkou - jak jsi tu teď žil déle, všiml sis, že jim nikdy nenabízí pomoc formou daru nebo půjčky peněz. A jeho lidé je taky nechtěli, vypadalo to, že je těší a bohatě jim stačí už jen zájem jejich pána. Ale co si budeme povídat, ona přímluva nebo pohrůžka Radka z Boktoru tady v Cimuře znamenala hodně!

"Donald se vrátil,"

mihlo se mi hlavou. S jeho příjezdem je vždycky spojen ruch a vzrušení, je to vpravdě studnice informací a dobře s ním povídá. Líbí se mi jeho nenásilný, pohodový přístup k životu a to, jak se s ním umí porvat. S Abrakem se dobře doplňují a od obou se mám čemu učit. Jenom jsem zadoufal, že se tentokrát zdrží Donald déle. Docela by se mi zamlouvalo protáhnout si tělo zkroucené neustálým vysedáváním u nekonečné řady knih a shrbené nad psacím pultíkem!
Donald je mistr v boji na meče, jakého jsem zatím neviděl a soudě dle poznámek sloužících je jeden z nejlepších šermířů v Cimuře. On sám na své umění moc pyšný není, říká, že bez Abrakovy magie by ho sejmul každej lapka, ale usmívá se při tom. A rád učí to, co umí, ostatní. Tedy když má čas.
Zamířil jsem automaticky do zimního salónku v prvním patře, ve velkém krbu tam teď neustále hoří oheň živený dobře proschlými poleny voňavého dřeva, takže je tam velmi příjemně. Stěny jsou obložené kožešinami obrovských vlků, kanců a medvědů, tesáky tam cení nádherně vycpaná hlava rysa a mladého zlovlka. Kůže jsou i na dřevěné podlaze, aby od nohou netáhlo. Opravdu hezký pokoj.
Koná se tu každá větší schůzka naší družiny, sloužící tu udržují velmi dobře zásobený bar (stolek mezi okny, plný lahví a křišťálových karaf) a Donald tu má své vlastní křeslo s ohmatanými opěrkami a napůl vypelichaným přehozem, kterého se nechce vzdát ani za nic.

Mám jít po stopě

"a riskovat střetnutí s ním anebo raději běžet zpátky a po cestě co nejrychleji do města, varovat vojáky?" Pak jsi si vzpomněla na klidně pracující zemědělce, co byli ráno na polích a trochu se ti ulevilo. Je jasné, že tuto noc nikdo blízko města nezemřel, netvor se zřejmě ještě neukázal.
"Zatím nejspíš jenom slídí a vyhlíží si kořist, bestie jedna!" zuřivě ses rozhlédla a uviděla Stoupu, jak k tobě pomalu jde s hlavou skloněnou, zkoumá stopu, kterou jsi už našla. Je klidný, ale v ruce má nabitou kuš. A když vzhlédl, vycenil na tebe zuby ve svém typickém, pokřiveném úsměvu, v němž jsi však nyní viděla hlad vlka toužícího po čerstvém masu.
Zeptal se tě: "Ulovíme ho?" a v očích se mu při té představě rudě zablýsklo.
Na Vysočině
Z vlastní zkušenosti a líčení pána Denethora přepsal Kris, vrchní písař Radka z Boktoru.
Toho dne, kdy Elldryn vyrazila na "výlet" do lesů okolo Cimury, mě při četbě kroniky Cimury z doby založení hrabství - půjčil mi jí Abrak, říkal, že tam není nic zase až tak zajímavého, ale že je to celkem příjemné, odpočinkové čtení, vhodné právě na takové hnusně pošmourné dny, jako je tento - vyrušil náhlý shon a zmatek, který vypukl na chodbách Vysočiny (dodnes nechápu, proč vlastně Radek své sídlo v centru města pojmenoval právě takhle; několikrát jsem se ho ptal, ale při tom vysvětlování vždycky přišla řeč na tisíc jiných věcí a zajímavostí, takže jsem se to ještě nedozvěděl). Kniha byla těžká a nepříliš záživná, písmo natolik ozdobné, že se nečetlo moc dobře. Ale venku bylo ošklivo, pořád přeprchávalo a foukal studený vítr, tak co jiného se dalo dělat? To vyrušení jsem proto uvítal, knihu opatrně odložil a vykoukl ze dveří knihovny právě včas, abych zahlédl špinavou, promočenou postavu statného muže s dlouhými vlasy svázanými do culíku, jak se mihl dole halou, míře do lázně.

A teď jsi se dočkala.

Potichu kráčíš uklidňujícím lesním přítmím, dýcháš z plných plic vzduch vonící jehličím, rašícími listy a občas se usměješ nad obličejem, který na tebe Stoupa udělal, když jako nějaký lesní skřítek na tebe vykoukl zpoza stromu, aby hned zase zmizel jako duch. Vychutnáváš si tu pohodu, ale ani na okamžik nezapomínáš na opatrnost. V ponurých, temných a chladných pralesích svého domova jsi se naučila, že přežít může jen ten, kdo nikdy nepolevuje v ostražitosti a útok očekává kdykoliv a kdekoliv.
Stále však nikoho nevidíš, jen běžné stopy zvířat. Bylo už skoro poledne, zrovna jsi uvažovala o zastávce na rychlý oběd, když jsi na okraji jedné mýtiny narazila na veliké, poměrně čerstvé stopy. Bleskově ses rozhlédla, nikde nikdo, ani Stoupu nebylo vidět. Ani tě nenapadlo ho volat, jeden druhému jste se už naučili důvěřovat, takže víš, že by tě varoval, kdyby se mu cokoliv nezdálo. A nedokážeš si představit tvora, který by v lese byl schopen Stoupu překvapit a porazit tak rychle, že by tě nestihl ani varovat!
Zastavila ses tedy a stopu si pečlivě prohlédla. Nechal jí tu veliký tvor, těžký a opatrný. Držel se při kraji mýtiny, postupoval pomalu a obezřetně. Chodil po dvou a čím déle zkoumáš tvar otisků jeho nohou, tím zřetelněji ti v mysli vystupuje podoba toho prazvláštního netvora, který vás napadl cestou do Cimury, když honíce Stoupu vyběhl z té hnusné kouzelné mlhy! Kde se tu bere další taková zrůda? Když jsi si představila, co by ty silné pařáty a bezcitný, krutý zoban udělali s místními lidmi, projel tebou závan mrazivého chladu. Stopy totiž byly jasné, ten tvor pomalu, ale jistě mířil k Cimuře. A podle jejich stavu tudy musel projít někdy během noci, ještě před tím, než padla ranní rosa, ale už po západu slunce.
"Co teď? zeptala ses sama sebe v duchu.

A teď jste byli konečně venku

a okamžitě měli pocit, že zase můžete žít. Stoupa se jako obvykle jen pohledem dovolil a na tvé pokývnutí se svým typickým klouzavým, neslyšným poklusem rozeběhl do nejbližšího křoví. Dokázal si najít skrýš snad i za kamínkem ležícím na cestě, zvlášť teď, když mu v tom nějakou nepochopitelnou magií pomáhal ten krásný hřejivý plášť, který dostal od Abraka. Jakmile vlezl do křoví, ztratil se ti z očí, splynul s jeho temnou zelení, jako by nikdy nebyl. Věděla jsi však, že je nablízku a jeho malým bystrým očím a velikým chlupatým uším unikne máloco. Byl to příjemný pocit, pocit bezpečí, na který sis zvykla už dávno. Po té nucené přestávce v Radkově domě však byl jistým způsobem nový a ty sis ho malou chvilku plnými doušky vychutnávala.
Potom poryv větru rozkýval větve stromů nad tvou hlavou a ty ses ihned soustředila na své okolí. S navyklou obezřetností jsi se rozhlédla na všechny strany a pak se bez zbytečného hluku pustila po cestě. Nepospíchala jsi, věděla jsi, že Stoupa není tak rychlý, zvlášť, když se skrývá. A měli jste spoustu času a žádný pevný plán.
Po chvilce jsi narazila na stezku, která na cestu ústila a bez váhání ses po ní pustila. Vedla na východ - měla jsi v úmyslu obejít velkým obloukem Cimuru kolem dokola, lesem. Chtěla ses podívat, jestli nenarazíte na nějaké stopy, které by potvrdily poplašné zprávy kolující po městě. Ohlásila jsi přátelům, že se venku zdržíte den nebo dva, podle toho, jak to vyjde. Denethor měl jako obvykle starosti, viděla jsi, jak v něm zápasí touha jít s tebou s touhou pochytit co nejvíc od dobře naladěného Abraka, který si ho teď vzal pořádně do parády a cpal mu do hlavy tolik vědomostí, že se ti z toho až hlava točila. Je to sice milý kluk, ale na tuhle výpravu jsi ho s sebou nechtěla - neuměl se pohybovat v lese zdaleka tak dobře, jako ty se Stoupou, i když to nebyl špatný bojovník. Ale tys přece nehodlala bojovat, šli jste na průzkum. A při něm by svou ochotnou dychtivostí pomoci a zavděčit se spíš překážel.

Výlet

Podle vyprávění paní Elldryn a jejího sluhy Stoupy sepsal a upravil Kris, vrchní písař Radka z Boktoru.
Unavená monotónním rytmem života na Radkově usedlosti, vydala se Elldryn jednoho dne ráno ven z města. Byl krásný den, sluníčko svítilo, lehký větřík rozháněl zápach města a lidé už vás znali, tebe i Stoupu zdravili a nikdo vás neobtěžoval. Těžko říct, kdo z vás dvou se víc těšil, až se nadýchá čerstvého vzduchu, proběhne se po lese a zapomene na dobré chování a nutnost dodržovat jistou etiketu, která vám oběma byla svou městskou usedlostí a podlézavostí protivná.
Vaše výprava ven nebyla jen výletem. Po městě totiž začaly kolovat zvěsti, že se za hradbami dějí po nocích nepěkné věci, nejroztodivnější stvůry, o nichž nikdo nikdy neslyšel, se prý vynořují z temnot lesa a napadají lidi. Na hradbách už zesílili hlídky a vojáci včera dokonce doprovázeli vůz jednoho kupce, který vzal tyto pověsti vážně a nemínil se cestou do Skyru nechat sežrat nějakou obludou.
Prošli jste bránou, pokynuli strážným a vyšli ze stínu hradeb. Kolem vás se prostírala pole, jaro už se tady probouzí, viděli jste malé postavičky, jak se pomalu pachtí po rozryté zemi. Rychlým krokem, co jen Stoupa stačil, jste vyrazili po pevné, dobře udržované cestě. Po necelé hodině chůze, sluníčko už začínalo dostávat sílu, cesta opustila zkrocenou, mírumilovnou krajinu a ponořila se do šera lesa.

Ještě předtím

totiž, než Michal přišel, se Krymovi kamarádi, ty, co je nakonec Michal vlastnoručně ve vězení zabil, začali hodně často vytrácet z vesnice a na lov nechodili. A nouzí přitom netrpěli. Zluk se vždycky rád napil a teď si dopřával a Rudla si najednou přivez holku, za kterou chtěl její táta tolik peněz, že by si je lovením vydělával ještě dva roky. A když se hned nato objevili ty skřeti a Michal s nima, tak Zluk Krymovi Michala představil jako starýho přítele, kterej má dost peněz a starost o Zálesí. Dávali mu peníze, aby moh sledovat skřety a nemusel lovit a on všechno hlásil jenom Michalovi. Od tý doby to pro něj dělal v podstatě pořád, někdy chodil i hodně daleko do hor, i na měsíc nebo dýl. Jemu se to líbilo, vždycky pobil pár skřetů, něco se dozvěděl a poznával kraj široko daleko. Párkrát potkal i Zluka a Rudlu, myslel si, že oni dělají pro Michala něco podobnýho. Až když se skřeti z ničeho nic usadili tak blízko vesnice a začala ta mela, tak se mu to přestalo líbit. A jakmile Michal ty dva zabil, tak si uvědomil, že by ho mohlo snadno potkat něco podobnýho, ať už od Michala samotnýho nebo třeba i od vás. Protože vy jste šli v podstatě proti Michalovi, to bylo jasný každýmu, kdo se umí dívat. A tak se vypařil a přemejšlel. Jenže Krym je sice skvělej lovec, ale když dojde na takovýhle přemejšlení a rozhodování, tak je horší než děcko. A seděl by tam asi ještě roky, kdybych k němu nepřišel! Ale teď je tu a chce pomoct.
Věděl jsem, že tady pan Radek je v Cimuře moc váženej a tak jsem tu s prosbou o pomoc. Za všechny lidi u nás v Zálesí vás prosím, pane, zjednejte u nás pořádek a dejte průchod spravedlnosti! Krym sice pořád nevěří, že je Michal zlej, ale já vám řikám, že kdo ohrozí životy svých lidí jen aby jim mohl vládnout, to není dobrej člověk! Oba rádi dosvědčíme, co víme, i před panem hrabětem. Nemusí ho zavírat ani ho zabíjet - jenom ho odvolejte ze Zálesí. Ať všichni, co mu za peníze sloužili, odejdou s ním! Nebude jich žádná škoda.