Jídla bylo tolik,

že jsme nespořádali ještě ani třetinu, když Donald konečně dorazil. Byl oblečený v pohodlném domácím oděvu, vymydlený a hladový. Krátce se s námi uvítal, bez ohledu na nás si přisunul stolek s podnosem před své křeslo a hned se dal do jídla. Radek odložil svitek, z kterého si po odchodu Mahara četl (z toho co jsem viděl to vypadalo na nějaké účetnictví, čili nic zajímavého) a sedl si naproti němu.
"Měl jsi potíže?" zeptal se ho vážně.
Teprve pak jsem si uvědomil, že Donald jí jenom levou rukou, pravou má opřenou o opěradlo a moc s ní nehýbá. Pod rukávem se mu nejasně rýsuje pevný obvaz pokrývající celé nadloktí.
Donald s plnou pusou zavrtěl odmítavě hlavou a když polkl, tak jenom lakonicky poznamenal: "Já ani ne. Ale město by mohlo mít!" Hlavou kývl k ruce a pokračoval: "Tohle je od obouručáku většího než jsem já sám. Držel ho ten největší kopcovej obr, jakýho jsem kdy viděl, a uměl s ním sakra dobře zacházet. Trochu jsem ho škrábnul, ale nakonec jsem byl rád, že jsem utek. Díky lektvaru od Abraka." Ušklíbl se a nacpal si do pusy další porci masa.