Tak, mládeži,

obrátil se Donald na nás: "Kdo se chce projet v příjemném nočním deštíku do temného lesa plného obrů lidožroutů - za mnou!" Ušklíbl se, ale oči veselé neměl. Udělal krok směrem ke dveřím a natočil se ke mě: "Neboj se o ní tolik. V lese se vyzná a ten skřet snad ještě líp. Ten si dá sakra pozor, aby nespad do nějakýho maléru!" Vyhlédl jsi z okna a zjistil, že venku už je opravdu tma. Představa toho, co se možná děje tam někde daleko v lese tě celého roztřásla a ty jsi raději vstal a vydal se ven za Donaldem.
Radek už mezitím zavolal na sluhy a kolem mě najednou začal šrumec, jak se všichni naráz hrnuli ven ze salónku, nahoru pro věci a pak dolů na nádvoří, kde už nás čekali osedlaní koně. Někdo mi do ruky vtisknul velkou smolnou pochodeň, hoří jasně, takovou neuhasí ani bouře a přes záda mi přehodili těžký nepromokavý plášť. Pak už jsme byli v sedle a pomalu, aby se koně na kluzkém dláždění nesmekali, vyjeli ze vrat. Jel samozřejmě Kató a také Janek, až na konci, mlčenlivý, zahloubaný do sebe. Ale teď mě i jeho společnost těšila. "Čím víc nás bude," říkal jsem si: "tím větší je šance, že Elldryn najdeme." Že bysme mohli najít jen obra, na to jsem raději nemyslel.