A teď jsi se dočkala.

Potichu kráčíš uklidňujícím lesním přítmím, dýcháš z plných plic vzduch vonící jehličím, rašícími listy a občas se usměješ nad obličejem, který na tebe Stoupa udělal, když jako nějaký lesní skřítek na tebe vykoukl zpoza stromu, aby hned zase zmizel jako duch. Vychutnáváš si tu pohodu, ale ani na okamžik nezapomínáš na opatrnost. V ponurých, temných a chladných pralesích svého domova jsi se naučila, že přežít může jen ten, kdo nikdy nepolevuje v ostražitosti a útok očekává kdykoliv a kdekoliv.
Stále však nikoho nevidíš, jen běžné stopy zvířat. Bylo už skoro poledne, zrovna jsi uvažovala o zastávce na rychlý oběd, když jsi na okraji jedné mýtiny narazila na veliké, poměrně čerstvé stopy. Bleskově ses rozhlédla, nikde nikdo, ani Stoupu nebylo vidět. Ani tě nenapadlo ho volat, jeden druhému jste se už naučili důvěřovat, takže víš, že by tě varoval, kdyby se mu cokoliv nezdálo. A nedokážeš si představit tvora, který by v lese byl schopen Stoupu překvapit a porazit tak rychle, že by tě nestihl ani varovat!
Zastavila ses tedy a stopu si pečlivě prohlédla. Nechal jí tu veliký tvor, těžký a opatrný. Držel se při kraji mýtiny, postupoval pomalu a obezřetně. Chodil po dvou a čím déle zkoumáš tvar otisků jeho nohou, tím zřetelněji ti v mysli vystupuje podoba toho prazvláštního netvora, který vás napadl cestou do Cimury, když honíce Stoupu vyběhl z té hnusné kouzelné mlhy! Kde se tu bere další taková zrůda? Když jsi si představila, co by ty silné pařáty a bezcitný, krutý zoban udělali s místními lidmi, projel tebou závan mrazivého chladu. Stopy totiž byly jasné, ten tvor pomalu, ale jistě mířil k Cimuře. A podle jejich stavu tudy musel projít někdy během noci, ještě před tím, než padla ranní rosa, ale už po západu slunce.
"Co teď? zeptala ses sama sebe v duchu.