Zatímco jsem to v duchu zase rozebíral, sedl jsem si na svou oblíbenou pohovku hned u krbu, trochu stranou Radka a Mahara. Jen co jsem dosedl, přišel Kato s Jankem. Kató byl pořád stejný, možná trochu sebejistější, ale stále naprosto upřímný a v jistém směru velmi jednoduchý. Co si myslel, to řekl a člověk u něj nikdy nebyl na pochybách, jak se cítí. Zato Janek se změnil hodně. Chodil teď s hlavou hrdě vztyčenou, ale nijak vyzývavě, hodně poslouchal a jen málokdy promluvil. Občas se zdálo, že je myšlenkama úplně jinde, ale vždycky vnímal všechno kolem sebe, už nesnil s otevřenýma očima tak, jak to dělal dřív. Změnu, jaká se s ním stala, jsem si vlastně uvědomil až díky sluhům, kteří ji polohlasem komentovali na chodbách. Dřív s ním jednali jako se sobě rovným, teď to však pro ně byl málem stejný pán jako Radek sám a on to bral jako samozřejmost. Připadalo mi, že se ho trochu bojí, jako by nevěděli, co si mají o něm myslet. Říkali, že je úplně jiný, dřív se pořád smál a chodil s hlavou v oblacích, zatímco teď jeho očím nic neunikne, všechno pořád pozoruje a nic neříká. I teď mi jenom pokývl a usmál se očima (vůbec se od té doby, co Rosina odešla, smál jenom zřídka a nikdy ne dlouho), zatímco Kató se se mnou přivítal halasně a bez sebemenšího ohledu na rozmluvu Radka se správcem. Dneska jsme se ještě neviděli, byli totiž oba od brzkého rána venku, Kató něco říkal o zdravém těle a duchu, že ranní běh a rozcvička prospívají tělu i hlavě. A protože Kató chce být hodně zdravý, tak se z té rozcvičky vrátili až dlouho po obědě. Byli v lázni a potkali tam Donalda, Kató už se nemohl dočkat, až přijde, pokaždé se těšil na jeho novinky o nestvůrách a pohromách, které se kde vyskytly a nejraději by je vždycky šel všechny hned řešit. Nevydržel dlouho sedět, své oblíbené místo měl u oken (výhled není nic moc, jen na vnitřní nádvoří, ale Katóovi se ještě neomrzel), neustále přecházel od jednoho k druhému jako by někoho vyhlížel, stejně jako teď.