Mám jít po stopě

"a riskovat střetnutí s ním anebo raději běžet zpátky a po cestě co nejrychleji do města, varovat vojáky?" Pak jsi si vzpomněla na klidně pracující zemědělce, co byli ráno na polích a trochu se ti ulevilo. Je jasné, že tuto noc nikdo blízko města nezemřel, netvor se zřejmě ještě neukázal.
"Zatím nejspíš jenom slídí a vyhlíží si kořist, bestie jedna!" zuřivě ses rozhlédla a uviděla Stoupu, jak k tobě pomalu jde s hlavou skloněnou, zkoumá stopu, kterou jsi už našla. Je klidný, ale v ruce má nabitou kuš. A když vzhlédl, vycenil na tebe zuby ve svém typickém, pokřiveném úsměvu, v němž jsi však nyní viděla hlad vlka toužícího po čerstvém masu.
Zeptal se tě: "Ulovíme ho?" a v očích se mu při té představě rudě zablýsklo.
Na Vysočině
Z vlastní zkušenosti a líčení pána Denethora přepsal Kris, vrchní písař Radka z Boktoru.
Toho dne, kdy Elldryn vyrazila na "výlet" do lesů okolo Cimury, mě při četbě kroniky Cimury z doby založení hrabství - půjčil mi jí Abrak, říkal, že tam není nic zase až tak zajímavého, ale že je to celkem příjemné, odpočinkové čtení, vhodné právě na takové hnusně pošmourné dny, jako je tento - vyrušil náhlý shon a zmatek, který vypukl na chodbách Vysočiny (dodnes nechápu, proč vlastně Radek své sídlo v centru města pojmenoval právě takhle; několikrát jsem se ho ptal, ale při tom vysvětlování vždycky přišla řeč na tisíc jiných věcí a zajímavostí, takže jsem se to ještě nedozvěděl). Kniha byla těžká a nepříliš záživná, písmo natolik ozdobné, že se nečetlo moc dobře. Ale venku bylo ošklivo, pořád přeprchávalo a foukal studený vítr, tak co jiného se dalo dělat? To vyrušení jsem proto uvítal, knihu opatrně odložil a vykoukl ze dveří knihovny právě včas, abych zahlédl špinavou, promočenou postavu statného muže s dlouhými vlasy svázanými do culíku, jak se mihl dole halou, míře do lázně.