"Samozřejmě!" přikývl Thorin. "A potom. K vyřízení naší záležitosti se tak hned nedostaneme, a napřed potřebujeme trochu hudby. A teď sklidit ze stolu!"
Načež dvanáct trpaslíků - ne Thorin, ten byl příliš důležitý a zůstal sedět v rozhovoru s Gandalfem - vyskočilo a nakupilo všechno nádobí na vysoké hromady. A už se s ním hrnuli ven, ani nečekali na podnosy, balancovali v každé ruce sloupce talířů s lahví na vršku, zatímco hobit se rozběhl za nimi a téměř kvičel strach "Prosím vás, opatrně!" a "Prosím vás, neobtěžujte se! Já rači sám!" Ale trpaslíci se jenom dali do zpěvu:

Rozbij talíř, třískni flaší!
Zlámej rukojeti lžic!
To pan Pytlík těžko snáší
sklenkou křápni ještě víc!

Propal ubrus, jenom směle!
Vylej mlíko ve spíži!
Kosti vysyp u postele!
Víno cákni do díží!

Šálky házej do moždíře,
pak je roztluč palicí!
Když nestačíš na talíře,
koulej s nimi světnicí!

To pan Pytlík těžko snáší!
Proto opatrně, braši!

"Zdá se, že ví o mých zásobách zrovna tak dobře jako já sám!" pomyslel si pan Pytlík, který z toho byl úplné perplex a začal si klást otázku, jestli se mu nějaké ohavné dobrodružství nevloudilo přímo do domu. Než naložil na velké podnosy všechny ty láhve a mísy a vidličky a nože a sklenice a talíře a lžíce, byl z toho celý do červena rozpálený a dopálený.
"Hrom aby do těch zatracených trpaslíků!" ulevil si nahlas. "Proč mi nepřijdou pomoct?" A ejhle! V kuchyňských dveřích stál Balin s Dvalinem a za nimi Fili a Kili, a než by řekl švec, už si to odšupačili s podnosy a se dvěma malými stolky do obývacího pokoje a znovu všechno prostřeli.
Gandalf seděl v čele společnosti se třinácti trpaslíky kolem dokola a Bilbo se krčil na šamrličce u krbu, oždiboval suchar (chuť k jídlu ho docela přešla) a snažil se tvářit, jako by všechno bylo docela normální a vůbec nic nezavánělo dobrodružstvím. Trpaslici jedli a jedli a mluvili a mluvili a čas utíkal. Nakonec odstrčili židle od stolu a Bilbo vykročil, aby sklidil talíře a sklenice.
"Předpokládám, že všichni zůstanete na večeři?" nadhodil tím nejzdvořilejším, ale nenaléhavým tónem.

Bilbo pospíchal chodbou, hrozně rozčilený a naprosto zmatený a vyvedený z míry - takovouhle nepříjemnou středu ještě nezažil. Otevřel dveře trhnutím, a všichni vpadli dovnitř, jeden přes druhého. Další trpaslíci, další čtyři! A za nimi stál Gandalf, opíral se o svou hůl a smál se. Pořádně hobitovy krásné dveře otloukl a odstranil tím mimochodem tajné znamení, které do nich vyryl předešlé ráno.
"Dávejte přece pozor!" napomenul hobita. "To přece není váš způsob, Bilbo, nechat přátele čekat na prahu a pak otevřít, jako když vystřelíte ze špuntovky! Dovolte, abych vám představil Bifura, Bofura, Bombura a zejména Thorina!"
"K vašim službám," uklonili se po řade Bifur, Bofura Bombur. Pak si pověsili dvě žluté kapuce, jednu světle zelenou a taky jednu blankytně modrou s dlouhým stříbrným střapcem. Ta poslední patřila Thorinovi, ohromně důležitému trpaslíkovi - vždyť to vlastně nebyl nikdo jiný než sám velký Thorin Pavéza a nijak se mu nelíbilo, že se natáhl na Bilbové prahu s Bifurem, Bofurem a Bomburem v kupě nad sebou. Také proto, že Bombur byl nesmíme tlustý a těžký. Thorin se skutečně zachoval velice povýšeně a neřekl nic o službách, ale chudák pan Pytlík opakoval tolikrát, jak ho to mrzí, že Thorin konečně zabručel: "Prosím vás, nemluvte už o tom," a přestal se mračit.
"Tak jsme tady všichni!" poznamenal Gandalf a rozhlédl se po řade třinácti kapucí - parádních odpínacích kapucí do společnosti - a po svém vlastním klobouku, které visely na kolících věšáků. "Pěkně veselá sešlost. Doufám, že pro ty, kdo přišli později, zbylo něco k jídlu a k pití! Co je to? Čaj! Ne, pěkně děkuju. Já bych si dal kapku červeného vína."
"Já taky," přidal se Thorin.
"A malinový džem a jablkový dort," ozval se Bifur.
"A hrozinkovou paštiku se sýrem," objednal si Bofur.
"A vepřovou paštiku se salátem," dodal Bombur.
"A víc koláčů - a piva - a kávy, jestli vám to nevadí!" volali ostatní trpaslíci dveřmi.
"Usmažte pár vajec, buďte tak hodný!" křikl za ním Gandalf, když hobit pajdal ke špižírnám. "A přineste rovnou studené kuře a nakládanou zeleninu!"

"Co pro vás mohu udělat, páni trpaslíci?" zeptal se.
"Kili k vašim službám!" řekl jeden. "A Fili!" dodal druhý a oba s rozmachem smekli modré kapuce a poklonili se.
"K vašim službám a k službám vaší rodiny!" odpověděl Bilbo, který si tentokrát připomněl své dobré způsoby.
"Dvalin a Balin jsou už tady, jak vidím," poznamenal Kili. "No, pojďme dál do houfu!"
"Do houfu!" pomyslel si pan Pytlík. "To slovo se mí nelíbí. Opravdu se musím na chvilku posadit, sebrat se a napít." Sotva si jednou lokl - v koutku, zatímco čtyři trpaslíci se usadili kolem stolu a dali se do řeči o dolování, o zlatě, o potížích se skřety, o loupežném řádění draků a o spoustě dalších věcí, kterým hobit nerozuměl a ani jim rozumět nechtěl, poněvadž až příliš zaváněly dobrodružstvím - když cinglingicink, zvonek se rozhlaholil znovu, jako by nějaký malý hobití uličník pokoušel utrhnout jeho rukojeť.
"Někdo je u dveří!" prohlásil a zděšené zamrkal.
"Aspoň čtyři, podle toho zvonění," poznamenal Fili. "Ostatně jsme je zdálky zahlédli přicházet za námi."
Chudák malý hobit se posadil v předsíni, sevřel si hlavu do dlaní a uvažoval, co se to vlastně stalo a co se ještě stane, jestli všichni zůstanou na večeři. Pak zvonek zařinčel ještě hlasitěji než dosud, a on se musel rozběhnout k domovním dveřím. Přece jenom nebyli čtyři - bylo jich PĚT. Další trpaslík dorazil, zatímco pan Pytlík uvažoval v předsíni. Sotva otočil knoflíkem kliky, už byli všichni uvnitř, klaněli se a jeden po druhém prohlašoval "k vašim službám". Dori, Nori, Ori, Oin a Gloin se jmenovali, a brzy visely na věšácích dvě purpurové kapuce, jedna šedivá, jedna hnědá a jedna bílá, a trpaslíci mašírovali se širokýma rukama zastrčenýma za zlaté a stříbrné opasky, aby se přidali k ostatním. Už jich byl celý houf, bezmála tlačenice. Někteří se dožadovali světlého piva, jiní ležáku a jeden kávy, a všichni volali po koláčcích, takže hobit měl hezkou chvíli plné ruce práce.
Na plotýnce v krbu už stál veliký hrnec kávy, po makových koláčích se jen zaprášilo a trpaslíci se právě pouštěli do mísy vdolečků mazaných máslem, když se ozvalo - hlasité zabušení. Ne zazvonění, ale tvrdé ratata na hobitovy krásné zelené dveře. Někdo do nich mlátil holí!

"Vidím, že se už začínají scházet," poznamenal, když zahlédl Dvalinovu pověšenou zelenou kapuci. Pověsil vedle ní svoji červenou a s rukou položenou na prsa prohlásil: "Balin k vašim službám!"
"Díky!" zalapal Bilbo po dechu. Nebyla to sice patřičná odpověď, ale poznámka, že se už začínají scházet, ho zle vyvedla z míry. Měl rád návštěvy, ale rád je znal předem a dával přednost tomu, zvát si je sám. Napadla ho strašná myšlenka, že možná bude málo koláčů, a v tom případě že se na něho jako na hostitele - znal svou povinnost a lpěl na ní, jakkoli byla bolestná - možná nedostane.
"Pojďte dál a vypijte si trochu čaje!" vypravil ze sebe konečné, když se zhluboka nadechl.
"Kapka piva by mi byla milejší, jestli vám to nevadí, vzácný pane," opáčil Balin s bílým plnovousem. "Ale koláč bych si dal - nejradši makový, jestli nějaký máte."
"Spoustu!" vyhrkl Bilbo k svému vlastnímu překvapení a vzápětí si uvědomil, že spěchá do sklepa, aby načepoval žejdlík piva, a do špižírny pro dva krásné kulaté makové koláče, které si to odpoledne upekl, aby měl co na zub po večeři.
Když se vrátil, Balin s Dvalinem si povídali u stolu jako staří kamarádi (ve skutečnosti byli bratři). Bilbo před ně s žuchnutím postavil pivo a koláče, a vtom znovu halasně zařinčel zvonek a pak ještě jednou.
"Tentokrát je to jistě Gandalf," pomyslel si, když supěl chodbou. Ale nebyl to Gandalf. Byli do další dva trpaslíci, oba v modrých kapucích, se stříbrnými opasky, se žlutými plnovousy, a každý z nich nesl vak nářadí a rýč. Hupli dovnitř, sotva se dveře začaly otevírat. Bilba to už ani nepřekvapilo.