"Vidím, že se už začínají scházet," poznamenal, když zahlédl Dvalinovu pověšenou zelenou kapuci. Pověsil vedle ní svoji červenou a s rukou položenou na prsa prohlásil: "Balin k vašim službám!"
"Díky!" zalapal Bilbo po dechu. Nebyla to sice patřičná odpověď, ale poznámka, že se už začínají scházet, ho zle vyvedla z míry. Měl rád návštěvy, ale rád je znal předem a dával přednost tomu, zvát si je sám. Napadla ho strašná myšlenka, že možná bude málo koláčů, a v tom případě že se na něho jako na hostitele - znal svou povinnost a lpěl na ní, jakkoli byla bolestná - možná nedostane.
"Pojďte dál a vypijte si trochu čaje!" vypravil ze sebe konečné, když se zhluboka nadechl.
"Kapka piva by mi byla milejší, jestli vám to nevadí, vzácný pane," opáčil Balin s bílým plnovousem. "Ale koláč bych si dal - nejradši makový, jestli nějaký máte."
"Spoustu!" vyhrkl Bilbo k svému vlastnímu překvapení a vzápětí si uvědomil, že spěchá do sklepa, aby načepoval žejdlík piva, a do špižírny pro dva krásné kulaté makové koláče, které si to odpoledne upekl, aby měl co na zub po večeři.
Když se vrátil, Balin s Dvalinem si povídali u stolu jako staří kamarádi (ve skutečnosti byli bratři). Bilbo před ně s žuchnutím postavil pivo a koláče, a vtom znovu halasně zařinčel zvonek a pak ještě jednou.
"Tentokrát je to jistě Gandalf," pomyslel si, když supěl chodbou. Ale nebyl to Gandalf. Byli do další dva trpaslíci, oba v modrých kapucích, se stříbrnými opasky, se žlutými plnovousy, a každý z nich nesl vak nářadí a rýč. Hupli dovnitř, sotva se dveře začaly otevírat. Bilba to už ani nepřekvapilo.