Často jsem si lámal hlavu, jak se mému otci a dědovi podařilo uniknout. Ted' chápu, že museli znát nějaký tajný boční vchod, o kterém věděli jen oni sami. Ale zřejmě pořídili tuhle mapu, a já bych teď rád věděl, jak sejí zmocnil Gandalf, a proč se nedostala do rukou mně, oprávněnému dědici."
"Nijakjsem se jí ‚nezmocnil'," odpověděl čaroděj, "a!e dostal jsem ji. Jak víte, vašeho děda Throra zabil v morijských dolech skřet Azog -"
"Kletbu na jeho jméno, to vím," přisvědčil Thorin.
"A váš otec Thrain se někam ztratil jednadvacátého dubna, minulý čtvrtek to bylo právě sto let, a vy jste ho od té doby nikdy neviděl -"
"Pravda, pravda," přitakal Thorin.
"Tak tedy váš otec mi tuhle mapu svěřil, abych ji odevzdal vám, a jestli jsem si pro to zvolil svůj vlastní čas a způsob, sotva mi to můžete mít za zlé, když uvážíte, sjakými potížemi jsem vás vůbec našel. Váš otec si už nepamatoval ani své vlastní jméno, když mi tuhle listinu dával, a nikdy mi neřekl, jak se jmenujete vy; takže si celkem myslím, že bych spíš zasloužil pochvalu a poděkování. Tady ji máte!" podal mapu Thorinovi.
"Tomu nerozumím," zavrtěl hlavou Thorin a Bilbo už měl na jazyku totéž. Takovéhle vysvětlení nic nevysvětlovalo.
"Váš děd," pokračoval čaroděj pomalu a ponuře, "dal mapu do úschovy svému synovi, než se vydal do morijských dolů. Vás otec se po smrti vašeho děda vypravil s mapou zkusit své štěstí, zažil spoustu krajně nepříjemných dobrodružství, ale do blízkosti Hory se nikdy nedostal. Nevím, jak se tam octl, ale našel jsem ho jako vězné v kobkách Černého mága."
"Co jste tam prosím vás dělal?" zeptal se Thorin se zachvěním a všichni trpaslíci se otřásli hrůzou.
"Na to se mně ani neptejte. Po něčem jsem pátral, jako obvykle, a bylo to zatraceně nebezpečné pátrání. Dokonce i já, Gandalf, jsem jen taktak unikl. Snažil jsem se vašeho otce zachránit, ale už bylo pozdě. Blouznil úplně beze smyslů a skoro na všechno zapomněl, až na tu mapu a na ten klíč."
"Už dávno jsme si to vyřídili se skřety v Morii," poznamenal Thorin. "Teď si musíme vzít na mušku Černého mága."
"Nemluvte nesmysly! To je nepřítel, který se naprosto vymyká síle všech trpaslíků dohromady, i kdyby se dali znovu sehnat ze všech čtyř úhlů světa. Vás otec si nepřál nic jiného, než aby jeho syn uviděl tuhle mapu a využil toho klíče. Drak a Hora jsou pro vás úkoly ažaž!"
"Slyšte, slyšte!" ozval se Bilbo a náhodou to řekl nahlas.
"Co máme slyšet?" obrátili se všichni náhle k němu a jeho to tak zmátlo, že odpověděl: "Poslyšte, co vám chci povědět!"
"A copak to je?" ptali se jeden přes druhého.
"Inu, řekl bych, že byste se měli vypravit na východ a poradně se tam rozhlédnout. Koneckonců tam vede ten boční vchod a i draci nejspíš musí někdy spát. Když zůstanete sedět na prahu dost dlouho, jistě vás tam něco napadne. A potom, abyste věděli, zdá se mi, že na jednu noc jsme mluvili už dost dlouho, jestli mí dobře rozumíte. Co byste říkali posteli, abyste ráno brzy vyrazili, a vůbec? Dám vám dobrou snídani, než se vydáte na cestu."
"Chcete snad říct, než se vydáme na cestu?" namítl Thorin. "Nejste snad lupič vy? A není sedění na prahu vaše práce, a to ani nemluvím o tom, jak se tím vchodem dostaneme dovnitř? Ale souhlasím s tou postelí a snídaní. Já bych chtěl před cestou šest vajec se šunkou; ne naměkko, ale smažená, a pozor, ať je nerozmícháte!"
Když si i všichni ostatní objednali snídani, a ani nepoprosili (což Bilba náramně dopálilo), všichni se zvedli. Hobit pro ně pro všechny musel najít místo a nastěhovat je do všech svých hostinských pokojů a ustlat jim na křeslech a na pohovkách, než je všechny uložil a mohl si lehnout do své vlastní postýlky, pořádně unavený a vůbec ne šťastný. O jedné věci se pevně rozhodl: že se nebude obtěžoval s časným vstáváním a s vařením té zatracené snídaně pro kdekoho druhého. Bralovsky duch z něho vyprchával a už si vůbec nebyl tak jistý, že se ráno vypraví na nějakou cestu.
Když už ležel v posteli, slyšel Thorlna, jak si v sousední parádní ložnici pořád pobroukává:

Dřív nežli vzejde světlo dne,
přes horstvo. jež se v mlze pne,
jdem do hlubin, kde vládne stín,
pro svoje zlato ztracené.

Bilbo usnul s těmihle slovy v uších a způsobilo mu to velice nepříjemné sny. Když se probudil, byl už dávno bílý den.

"To by k ničemu nevedlo," poznamenal Čaroděj, "kdyby s námi nebyl nějaký chrabrý válečník nebo dokonce bohatýr. Snažil jsem se nějakého sehnat, ale válečníci jsou zaneprázdněni vzájemnými boji v dalekých zemích a bohatýři jsou tady v okolí vzácní nebo se prostě nedají sehnat. Meče jsou tady většinou tupé, sekyry slouží leda ke kácení stromů, štíty jako kolíbky nebo pokličky a draci jsou odtud příjemně daleko (takže jsou tu legendární). Proto jsem se spokojil s vloupáním - zvlášť když jsem si vzpomněl na ten boční vchod. A tady je náš malý Bilbo Pytlík, lupič lupičů, vyvolený a vybraný. Takže teď se do toho můžeme pustit a vymyslel si nějaký plán."
"Výborně," souhlasil Thorin, "jeslli nám tady mistr lupič dá nčjaké podněty nebo návrhy," obrátil se s posměšnou zdvořilostí na Bilba.
"Napřed bych rád věděl trochu víc," odpověděl hobit, všecek zmatený a trochu vnitřně roztřesený, ale dosud bralovsky rozhodnutý ve věci pokračovat. "Myslím o tom zlatě, o drakovi a o tom všem, jak se tam to zlato dostalo, komu patří atakdál."
"Propána!" podivil se Thorin. "Nemáte tady tu mapu? A neslyšel jste naši píseň? A nemluvíme o tom všem už celé hodiny?"
"Stejně bych to rad všechno slyšel jasně a zřetelně," odpověděl Bilbo paličatě, zatvářil se obchodnicky (což si obvykle rezervoval pro lidi, kteří si od něho chtěli vypůjčit peníze) a vůbec se všemožně snažil vypadat moudře a prozíravě a profesionálně, aby to odpovídalo Gandalfovu doporučení. "Taky bych rád věděl, jak je to riskantní, co bude s hotovými výlohami, kolik to zabere času, jak to bude s odměnou, a tak vůbec" - Čímž myslel: "Co z toho budu mít? A vyjdu z toho živý?"
"No prosím," přikývl Thorin. "Před dávnými časy, za mého děda Throra, byla naše rodina vyhnána z dalekého Severu a usadila se s celým svým jměním a s nářadím tady v té Hoře na mapě. Kdysi předtím ji objevil můj vzdálený předek Thrain Starý, ale tentokrát tam začali kutat a prorážet tunely a rozšířili podzemní síně a dílny - a k tomu myslím našli i spoustu zlata a hromadu drahokamů. V každém případě nesmírně zbohatli a proslavili se, můj děd se znovu stal Králem pod Horou a byl ve velké vážnosti smrtelných lidi, kteří žili na jihu a postupně osidlovali kraj podél Bystré řeky až do údolí ve stínu Hory. Založili tam tenkrát veselé město Dol. Králové si posílali pro naše kováře a i toho nejméně šikovného bohatě odměňovali. Otcové nás prosili, abychom přijali jejich syny do učení, a štědře nám za to platili, zvlášť v potravinách, s jejichž pěstováním či hledáním jsme se my sami nikdy neobtěžovali. Vůbec to pro nás byly časy hojnosti, i ti nejchudší z nás měli dost peněz na útratu i na půjčování a dost volného času na výrobu krásných věcí jenom pro potěšení, a to ani nemluvím o báječných kouzelných hračkách, jaké se už dnes ve světe nenajdou. Tak se dědovy síně naplnily zbrojí a klenoty a řezbami a poháry, a hračkářský trh v Dolu se stal divem celého Severu.
To nepochybně přilákalo draka. Draci, abyste rozuměl, kradou zlato a šperky lidem, elfům i trpaslíkům, kde na ně jenom přijdou, a hlídají pak naloupenou kořist, dokud jsou naživu (což znamená prakticky věčně, pokud je někdo nezabije), ale sami z ní nic nemají, ani z toho posledního mosazného prstýnku. Vlastně ani nerozeznají dobrou práci od špatné, třebaže obvykle dobře znají její běžnou tržní hodnotu, a sami nic vyrobit nedokážou, dokonce ani spravit si uvolněnou šupinku ve svém pancíři. Na Severu v té době žila spousta draků a zlato tam patrně bylo čím dál vzácnější, když trpaslíci utíkali na jih nebo byli pobiti, a všeobecné zpustošení a zkáza způsobená draky byla čím dál zoufalejší. Jistý obzvlášť hrabivý, silný a zlý drak se jmenoval Šmak. Jednoho dne se vznesl do povětří a přiletěl na jih. Napřed jsme slyšeli hukot, jako když se od severu žene uragán, a sosny na Hoře praštěly a praskaly v té vichřici. Někteří trpaslíci, kteří byli náhodou venku (já byl naštěstí jeden z nich - býval jsem tenkrát zamlada samé dobrodružství, pořád jsem se toulal po kraji, a to mi ten den zachránilo život) - zkrátka viděli jsme zdaleka, jak se drak usadil na naší Hoře a chrlí plameny. Pak se pustil dolů do úbočí, a když se doplazil k lesům, zachvátil je požár. V té době v Dolu vyzváněly všechny zvony a válečníci sahali po zbraních. Trpaslíci pospíchali ven svou velkou bránou, ale tam na ně už drak čekal. Nikdo tamtudy neunikl. Řeka se vypařovala, Dol zahalila mlha a drak je v té mlze pochytal a většinu válečníků zahubil - obvyklá nešťastná historie, v těch dobách až příliš častá. Potom se drak vrátil, vlezl Přední bránou dovnitř a vrhl se do všech síní, průchodů a tunelů, štol, sklepení, paláců a chodeb. Po tomhle útoku nezůstal uvnitř žádný z trpaslíků naživu a drak se zmocnil všeho jejich bohatství. Pravděpodobně, jak už to mají draci ve zvyku, nahrnul všechno na jednu velikou hromadu hluboko v jeskyni a spí na ní jako v posteli. Později vždycky vylézal v noci velkou bránou, pouštěl se do Dolu a odnášel odtamtud lidi, zvlášť panny, aby je sežral, dokud město nebylo v troskách a všichni lidé nebyli mrtví nebo neutekli. Co se tam děje teď, to určité nevím, ale nezdá se mi, že dneska nékdo žije u Hory blíž než na vzdálenějším břehu Dlouhého jezera.
Těch pár, co nás zůstalo venku v bezpečí, sedělo v úkrytu, naříkali jsme a proklínali jsme Šmaka, a pak se k nám nečekaně připojil můj otec a můj děd s ožehlými plnovousy. Tvářili se náramně ponuře, ale skoro nemluvili. Když jsem se jich zeptal, jak se dostali ven, řekli mi, abych držel jazyk za zuby, že se to jednou v patřičný čas dovím. Pak jsme odtamtud odešli a museli jsme si vydělávat na živobytí v různých krajích, jak nejlíp jsme mohli, často jsme museli klesnout až k obyčejnému černému kovářství nebo dokonce ke kopání uhlí. Ale nikdy jsme nezapomněli na svůj ukradený poklad. A dokonce i dnes, kdy připouštím, že jsme si zase dost nahospodařili a nejsme na tom tak špatně" - Thorin pohladil zlatý řetízek, který měl kolem krku - "pořád ho chceme dostat zpátky a uplatnit proti Šmakovi svoje kletby - jestli na to budeme stačit.

"Nezdá se mi, že by nám byl moc platný," řekl Thorin zklamaně, když plán přeletěl pohledem. "Pamatuju se na Horu docela dobře i na kraje kolem ní. A vím, kde je Temný hvozd i Zvadlé vřesoviště, na kterém se rozplemeňují velcí draci."
"Nad Horou je drak nakreslený červeně," poznamenal Balín, "ale najdeme ho docela snadno i bez toho, jestli se tam vůbec dostaneme."
.Jedné věci jste si nevšimli," upozornil čaroděj, "totiž skrytého vchodu. Vidíte ten runový nápis na západní straně a tu ruku, která od něho ukazuje k ostatním runám? Tam vede tajná cesta k Dolním síním."'
"Kdysi třeba tajná byla," namítl Thorin, "ale jak můžeme vědět, jestli tajná zůstala? Starý Šmak tam žije už dost dlouho, aby všechny ty jeskyně prozkoumal."
"Možná, jenže tímhle vchodem se za celá ta léta nemohl dostat."
"Proč?"
"Protože je ten vchod příliš malý. ,Dveře pět stop vysoké - a tři mohou projít vedle sebe," říkají runy, ale Šmak by takovým otvorem neprolezl, ani dokud byl ještě mladý drak, a rozhodně už ne potom, co sežral tolik trpaslíků i lidí z Dolu."
"Mne to připadá jako náramně velký vchod," vykvikl Bilbo (který neměl žádnou zkušenost s draky a znal jenom hobití nory). Začalo se ho znovu zmocňovat vzrušení a zájem, takže zapomněl držet jazyk za zuby. Miloval mapy a v předsíni měl viset jednu velikou mapu kraje, na které si červeným inkoustem vyznačoval všechny své oblíbené procházky. "Jak by se takové ohromné dveře daly utajit před kýmkoli venku, natožpak před drakem?" zeptal se. Nezapomínejte, že byl jenom maličký hobit.
"Spoustou způsobů," odpověděl Gandalf. "Ale jak byly zamaskované tyhle, to se nedovíme, dokud se tam sami nepodíváme. Z toho, co je napsáno tady na tě mapě, bych hádal, že když jsou ty dveře zavřené, vypadají docela stejně jako úbočí Hory. To je přece běžná metoda trpaslíků - nemám pravdu?"
"Naprostou pravdu," přisvědčil Thorin.
"Taky jsem se zapomněl zmínit," pokračoval Gandalf, "že k mapě patří klíč, malý a zvláštní klíček. Tady je!" podal Thorínovi klíč s dlouhým dříkem a složitým ozubím, vyrobený ze stříbra. "Dobře si ho hlídejte!"
"To jistě uděláme." odpověděl Thorin a připevnil si klíček na jemný řetízek, který mu pod kazajkou visel kolem krku. "Teď to začíná vypadal slibněji. Tyhle novinky změnily všechno k lepšímu. Zatím jsme neměli dost jasnou představu, co si vlastně máme počít. Mysleli jsme, že se pustíme na východ, co nejtišeji a nejopatrněji, jak to půjde, až dojdeme k Dlouhému jezeru. A pak že začnou potíže -"
"Daleko dřív, jestli něco vím o cestách k Hoře," vpadl mu do řeči Gandalf.
"Mohli bychom to vzít tudyhle podél Bystré řeky," pokračoval Thorin, aniž čarodějově poznámce věnoval pozornost, "až ke zříceninám Dolu - toho starého města v údolí ve stínu Hory. Ale nikomu z nás se nelíbilo pomyšlení na Přední bránu. Řeka tamtudy protéká kolem velkého útesu na jižním svahu Hory, a odtamtud taky často vychází drak - až moc často, jestli se nezměnil."

V tom okamžiku pan Pytlík otočil knoflíkem kliky a vešel dovnitř. Bralovské dědictví převážilo. Najednou pocítil, že by se zřekl spánku i snídaně, jen aby byl pokládán za zuřivého. A ten chlapíček, co poskakoval na prahu, ho málem opravdu rozzuřil. Jeho pytlíkovské dědictví se od té doby mnohokrát ozvalo a zalitovalo, co nyní podnikl, a mnohokrát si to potom opakoval: "Bilbo, byl jsi blázen; sám ses do toho hrnul a namočil ses."
"Pardon," ozval se teď, "zaslechl jsem, co tady říkáte. Netvrdím, že chápu, o čem mluvíte, ani vaši zmínku o lupičích, ale myslím, že mě podle všeho" (to považoval za projev své důstojnosti) "pokládáte za budižkničemu. Ukážu vám, že nemám žádné znamení na dveřích - před týdnem byly čerstvě nalakované -, a jsem si naprosto jistý, že jste na špatné adrese. Začal jsem o vás pochybovat, hned jak jsem na prahu uviděl ty vaše komické obličeje. Ale beru to, jako by bylo všechno v pořádku. Řekněte mi, co mám udělat, a já to zkusím, i kdybych se odtud měl vypravit na nejdálnější východ a bojovat proti divokým drakodlakům na Poslední poušti. Můj prapraprastrýc byl Bučivoj Bral a -"
"Jistě, jistě, ale to už bylo dávno," namítl Gloin. "Já mluvil o vás. A ujišťuji vás, že na domovních dveřích znamení máte - obvyklé znamení v tomto řemesle, nebo aspoň bývalo obvyklé. Lupič hledá dobrou práci, hodně vzrušení a přiměřenou odměnu, tak se to znamení zpravidla čte. Jestli chcete, můžete místo lupič říct zkušený hledač pokladů. Někteří to tak říkají. Nám je to docela jedno. Gandalf nám pověděl, že v těchto místech bydlí někdo, kdo právě takovou prácí hledá, a že nám tady sjednal setkání tuhle středu při svačině."
"Samozřejmě že tady takové znamení je," prohlásil Gandali "Sám jsem je udělal. A z dobrého důvodu. Chtěli jste, abych vám našel čtrnáctého člena pro vaši výpravu, a já vybral pana Pytlíka. Jen ať někdo řekne, že jsem vybral toho neprávého či nepravou adresu, a můžete si zůstat ve třinácti se vší smůlou, co vám to přinese, nebo se vrátit ke kopání uhlí."
Zaškaredil se na Gloina tak zlostně, že se trpaslík schoulil na židli, a když pak otevřel ústa Bilbo, aby se na něco zeptal, zamračil se čaroděj i na něho a vystrčil huňaté obočí, až Bilbo sklapl a zůstal zticha. "Tak je to v pořádku," souhlasil Gandalf. "A teď už dost hádek! Vybral jsem pana Pytlíka, a to vám všem musí stačit. Když říkám, že je lupič, tak je lupič, nebo z něj lupič bude, až přijde čas. Je v něm daleko víc, než byste řekli, a o hodně víc, než tuší on sám. Možná (aspoň myslím) že mi ještě všichni poděkujete. A teď, Bilbo, přineste lampu, chlapče, a trochu si na tu naši věc posvítíme."
Ve světle velké lampy s červeným stínítkem rozložil na stole list pergamenu jako nějakou mapu.
"To kreslil Thror, váš děd, Thorine," odpověděl na vzrušené otázky trpaslíků. "Je to plán Hory."

To byl Thorinův styl. Byl to důležitý trpaslík. Kdyby ho nechali, byl by pravděpodobně pokračoval tímhle způsobem, dokud by nezůstal bez dechu, a neřekl by nikomu nic víc, než co už každý věděl. Jenomže byl hrubě přerušen. Chudák Bilbo to už nevydržel. Když slyšel, že se snad už víckrát nevrátí, pocítil, že se v něm rodí vřísknutí, které z něho vzápětí vyrazilo jako hvizd lokomotivy vyjíždějící z tunelu. Všichni trpaslíci vyskočili a převrhli stůl. Gandalf vyčaroval na konci své kouzelné hole modré světlo a v jeho prskavkovité záři bylo vidět chudáka malého hobita, jak klečí na koberečku před krbem a třese se jako roztékající se rosol. Pak se skácel jak široký tak dlouhý na podlahu, znovu a znovu vykřikoval: "Uhodil blesk! Uhodil blesk!" a víc z něho dlouhou dobu nedostali. Vzali ho tedy a odklidili ho na pohovku do salónku se sklenkou u lokte a vrátili se ke svým temným záležitostem.
"Nervózní chlapíček," poznamenal Gandalf, když se znovu usadili. "Občas ho to takhle divně popadne, ale je opravdu jeden z nejlepších, jeden z nejlepších - zuřivý jako drak, když jde do tuhého."
Jestli jste někdy viděli draka, když šlo do tuhého, je vám jisté jasné, že to byla jenom poetická nadsázka, pokud se týkalo jakéhokoli hobita, dokonce i praprastrýce Starého Brala, totiž Bučivoje, který byl tak obrovský (na hobita), že mohl jezdit na koni. Ten napadl šiky skřetů z Kouzelné hory v Bitvě na Zeleném poli a urazil jejích králi Golfimbulovi dřevenou palicí hlavu. Proletěla sto kroků vzduchem a zapadla do králičí nory, a tak byla zároveň vyhrána bitva a vynalezena hra, nazývaná od té doby golf.
Zatím vsak se křehčí Bučivojův potomek vzpamatovával v salónku. Po nějaké chvíli a po loku ze sklenky se nervózně připlížil ke dveřím do obývacího pokoje. A tam uslyšel, co právě říká Gloin: "Hrm!" (Nebo nějaké víceméně podobné odfrknutí.) "Myslíte, že se osvědčí? Je sice hezké, že Gandalf mluví o zuřivosti tohohle hobita, ale jedno takové zavřísknutí v okamžiku vzrušení by stačilo probudit draka a všechny jeho příbuzné a zahubit celou naši partu. Mne se zdá, že to znělo spíš jako strach než vzrušení. Kdyby vlastně nebylo toho znamení na dveřích, byl bych si určitě myslel, že jsme na špatné adrese. Začal jsem o něm pochybovat, hned jak jsem toho chlapíčka viděl, jak poskakuje a odfukuje na prahu. Vypadá spíš jako hokynář než jako lupič!"