"To by k ničemu nevedlo," poznamenal Čaroděj, "kdyby s námi nebyl nějaký chrabrý válečník nebo dokonce bohatýr. Snažil jsem se nějakého sehnat, ale válečníci jsou zaneprázdněni vzájemnými boji v dalekých zemích a bohatýři jsou tady v okolí vzácní nebo se prostě nedají sehnat. Meče jsou tady většinou tupé, sekyry slouží leda ke kácení stromů, štíty jako kolíbky nebo pokličky a draci jsou odtud příjemně daleko (takže jsou tu legendární). Proto jsem se spokojil s vloupáním - zvlášť když jsem si vzpomněl na ten boční vchod. A tady je náš malý Bilbo Pytlík, lupič lupičů, vyvolený a vybraný. Takže teď se do toho můžeme pustit a vymyslel si nějaký plán."
"Výborně," souhlasil Thorin, "jeslli nám tady mistr lupič dá nčjaké podněty nebo návrhy," obrátil se s posměšnou zdvořilostí na Bilba.
"Napřed bych rád věděl trochu víc," odpověděl hobit, všecek zmatený a trochu vnitřně roztřesený, ale dosud bralovsky rozhodnutý ve věci pokračovat. "Myslím o tom zlatě, o drakovi a o tom všem, jak se tam to zlato dostalo, komu patří atakdál."
"Propána!" podivil se Thorin. "Nemáte tady tu mapu? A neslyšel jste naši píseň? A nemluvíme o tom všem už celé hodiny?"
"Stejně bych to rad všechno slyšel jasně a zřetelně," odpověděl Bilbo paličatě, zatvářil se obchodnicky (což si obvykle rezervoval pro lidi, kteří si od něho chtěli vypůjčit peníze) a vůbec se všemožně snažil vypadat moudře a prozíravě a profesionálně, aby to odpovídalo Gandalfovu doporučení. "Taky bych rád věděl, jak je to riskantní, co bude s hotovými výlohami, kolik to zabere času, jak to bude s odměnou, a tak vůbec" - Čímž myslel: "Co z toho budu mít? A vyjdu z toho živý?"
"No prosím," přikývl Thorin. "Před dávnými časy, za mého děda Throra, byla naše rodina vyhnána z dalekého Severu a usadila se s celým svým jměním a s nářadím tady v té Hoře na mapě. Kdysi předtím ji objevil můj vzdálený předek Thrain Starý, ale tentokrát tam začali kutat a prorážet tunely a rozšířili podzemní síně a dílny - a k tomu myslím našli i spoustu zlata a hromadu drahokamů. V každém případě nesmírně zbohatli a proslavili se, můj děd se znovu stal Králem pod Horou a byl ve velké vážnosti smrtelných lidi, kteří žili na jihu a postupně osidlovali kraj podél Bystré řeky až do údolí ve stínu Hory. Založili tam tenkrát veselé město Dol. Králové si posílali pro naše kováře a i toho nejméně šikovného bohatě odměňovali. Otcové nás prosili, abychom přijali jejich syny do učení, a štědře nám za to platili, zvlášť v potravinách, s jejichž pěstováním či hledáním jsme se my sami nikdy neobtěžovali. Vůbec to pro nás byly časy hojnosti, i ti nejchudší z nás měli dost peněz na útratu i na půjčování a dost volného času na výrobu krásných věcí jenom pro potěšení, a to ani nemluvím o báječných kouzelných hračkách, jaké se už dnes ve světe nenajdou. Tak se dědovy síně naplnily zbrojí a klenoty a řezbami a poháry, a hračkářský trh v Dolu se stal divem celého Severu.
To nepochybně přilákalo draka. Draci, abyste rozuměl, kradou zlato a šperky lidem, elfům i trpaslíkům, kde na ně jenom přijdou, a hlídají pak naloupenou kořist, dokud jsou naživu (což znamená prakticky věčně, pokud je někdo nezabije), ale sami z ní nic nemají, ani z toho posledního mosazného prstýnku. Vlastně ani nerozeznají dobrou práci od špatné, třebaže obvykle dobře znají její běžnou tržní hodnotu, a sami nic vyrobit nedokážou, dokonce ani spravit si uvolněnou šupinku ve svém pancíři. Na Severu v té době žila spousta draků a zlato tam patrně bylo čím dál vzácnější, když trpaslíci utíkali na jih nebo byli pobiti, a všeobecné zpustošení a zkáza způsobená draky byla čím dál zoufalejší. Jistý obzvlášť hrabivý, silný a zlý drak se jmenoval Šmak. Jednoho dne se vznesl do povětří a přiletěl na jih. Napřed jsme slyšeli hukot, jako když se od severu žene uragán, a sosny na Hoře praštěly a praskaly v té vichřici. Někteří trpaslíci, kteří byli náhodou venku (já byl naštěstí jeden z nich - býval jsem tenkrát zamlada samé dobrodružství, pořád jsem se toulal po kraji, a to mi ten den zachránilo život) - zkrátka viděli jsme zdaleka, jak se drak usadil na naší Hoře a chrlí plameny. Pak se pustil dolů do úbočí, a když se doplazil k lesům, zachvátil je požár. V té době v Dolu vyzváněly všechny zvony a válečníci sahali po zbraních. Trpaslíci pospíchali ven svou velkou bránou, ale tam na ně už drak čekal. Nikdo tamtudy neunikl. Řeka se vypařovala, Dol zahalila mlha a drak je v té mlze pochytal a většinu válečníků zahubil - obvyklá nešťastná historie, v těch dobách až příliš častá. Potom se drak vrátil, vlezl Přední bránou dovnitř a vrhl se do všech síní, průchodů a tunelů, štol, sklepení, paláců a chodeb. Po tomhle útoku nezůstal uvnitř žádný z trpaslíků naživu a drak se zmocnil všeho jejich bohatství. Pravděpodobně, jak už to mají draci ve zvyku, nahrnul všechno na jednu velikou hromadu hluboko v jeskyni a spí na ní jako v posteli. Později vždycky vylézal v noci velkou bránou, pouštěl se do Dolu a odnášel odtamtud lidi, zvlášť panny, aby je sežral, dokud město nebylo v troskách a všichni lidé nebyli mrtví nebo neutekli. Co se tam děje teď, to určité nevím, ale nezdá se mi, že dneska nékdo žije u Hory blíž než na vzdálenějším břehu Dlouhého jezera.
Těch pár, co nás zůstalo venku v bezpečí, sedělo v úkrytu, naříkali jsme a proklínali jsme Šmaka, a pak se k nám nečekaně připojil můj otec a můj děd s ožehlými plnovousy. Tvářili se náramně ponuře, ale skoro nemluvili. Když jsem se jich zeptal, jak se dostali ven, řekli mi, abych držel jazyk za zuby, že se to jednou v patřičný čas dovím. Pak jsme odtamtud odešli a museli jsme si vydělávat na živobytí v různých krajích, jak nejlíp jsme mohli, často jsme museli klesnout až k obyčejnému černému kovářství nebo dokonce ke kopání uhlí. Ale nikdy jsme nezapomněli na svůj ukradený poklad. A dokonce i dnes, kdy připouštím, že jsme si zase dost nahospodařili a nejsme na tom tak špatně" - Thorin pohladil zlatý řetízek, který měl kolem krku - "pořád ho chceme dostat zpátky a uplatnit proti Šmakovi svoje kletby - jestli na to budeme stačit.