"Promiňte, že jsem vás nechal čekat," měl už na jazyku, ale najednou si uvědomil, že to vůbec není Gandalf. Byl to nějaký trpaslík s modrým plnovousem zastrčeným za zlatý opasek a s velice jasnýma očima pod tmavozelenou kapuci. Jakmile se dveře otevřely, vrazil dovnitř, jako by byl očekáván.
Pověsil si plášť s kapuci na nejbližší věšák a s hlubokou poklonou se představil; "Dvalin k vašim službám!"
"Bilbo Pytlík k vašim!" odpověděl hobit, příliš překvapený, než aby se pro tu chvíli na něco ptal. Když nastalé ticho začalo být tísnivé, dodal: "Zrovna se chystám posvačit, pojďte prosím dál a vezměte si něco se mnou." Znělo to možná trochu škrobeně, ale myslel to vlídně. Co byte taky dělali vy, kdyby k vám přišel nepozvaný trpaslík a pověsil si vám věci v předsíni beze slůvka vysvětlení?
Neseděli u stolu dlouho, vlastně sotva načali třetí koláč, když zvonek zařincel ještě hlasitěji.
"Promiňte," omluvil se hobit a odebral se ke dveřím.
"Tak konečně jste tady!" chystal se tentokrát uvítat Gandalfa. Ale Gandalf to nebyl. Místo něho stál na prahu velice staře vypadající trpaslík s bílým plnovousem a v šarlatové kapuci. I ten se okamžitě po otevření dveří vhrnul dovnitř, jako by byl pozván.

"Co jiného bych měl provozovat?" odpověděl čaroděj. "Ale stejně mě těší, že si na mě trochu vzpomínáte. Přinejmenším se zdá, že se v dobrém pamatujete na mé ohňostroje, a to není beznadějné. Abyste věděl, kvůli vašemu starému dědečkovi Bralovi a kvůli chudince Beladoně vám splním, o co jste žádal."
"Prosím za prominutí, ale já o nic nežádal!"
"Ale ano, žádal! Teď dokonce podruhé. O moje prominutí. To máte mít taky. Půjdu dokonce tak daleko, že vás pošlu za tím dobrodružstvím. Mne to náramně pobaví a vám to udělá náramně dobře - hodně pravděpodobně na tom i vyděláte, jestli se z toho vůbec dostanete."
"Odpusťte, ale já o žádné dobrodružství nestojím, pěkně děkuju. Dneska ne. Dobrýtro! Ale přijďte někdy na svačinu - kdykoli se vám to hodí! Co třeba hned zítra? Přijďte zítra! Sbohem!" S těmi slovy se hobit otočil, vklouzl do svých okrouhlých zelených dveří a přirazil je za sebou tak rychle, jak si jen troufal, aby se nezdál hrubý. Čarodějové jsou přece jen čarodějové.
"U všech všudy, proč já ho jenom zval na tu svačinu!" zalitoval cestou do špižírny. Právě se sice nasnídal, ale řekl si, že koláč nebo dva a něco na zapití mu po tom leknutí jenom prospěje.
Gandalf zatím pořád ješté stál přede dveřmi a dlouho, ale tiše se smál. Po chvíli vystoupil po schůdkách zápraží a okovanou špicí své hole naškrábal na hobitovy krásné zelené domovní dveře nějaké podivné znamení. Potom dlouhými kroky odešel, právě ve chvíli, kdy Bilbo dojídal druhý koláč a začínal si myslel, že se z hrozícího dobrodružství docela dobře vyvlekl.
Příštího dne na Gandalfa málem zapomněl. Nepamatoval si věci dost dobře, ledaže si je zapsal do diáře, například takhle: Gandalf, svačina, středa. Včera byl příliš rozčilený, aby něco takového udělal.
Těsně před dobou k svačině se ozvalo pronikavé zařinčení domovního zvonku, a vtom si vzpomněl! Honem běžel postavit na čaj, připravil druhý šálek s podšálkem, pár koláčů navíc a běžel otevřít.

"To bych taky řekl - v tomhle kraji! Jsme tady obyčejní pokojní lidičkové a na žádná dobrodružství nemáme ani pomyšlení. Je s nimi jen protivný rozruch a nepohodlí! Zdržují jednoho od oběda! Nedovedu si představit, co na nich kdo vidí," řekl náš pan Pytlík, strčil si palec za kšandu a vyfoukl ještě větší kroužek kouře. Pak si vytáhl ze schránky ranní poštu, pustil se do čtení a tvářil se, že si už starce nevšímá. Rozhodl se, že to pro něho není žádný pořádný společník, a přál si, aby šel po svých. Jenomže stařec se k odchodu neměl. Zůstal stát opřený o hůl a zíral na hobita beze slova, až to Bilba přivedlo úplné do rozpaků, a dokonce ho to trochu dopálilo.
"Dobrýtro!" vyhrkl konečně. "O žádná dobrodružství tady nestojíme, pěkně děkujeme! Zkuste to za Kopcem nebo za Vodou." A doufal, že tím skončil.
"K čemu všemu vám to dobrýtro neslouží!" poznamenal Gandalf. "Teď chcete říct, že byste se mě rád zbavil a že dobrýtro nebude dobré, dokud nezmizím."
"Ale vůbec ne, vůbec ne, drahý pane! Počkejme, vždyť já ani nevím, jak se jmenujete."
"Ale ano, drahý pane! A já vím, jak se jmenujete vy, pane Bilbo Pytlíku. A vy znáte moje jméno, třebaže si už nevzpomínáte, že k němu patřím. Jsem Gandalf - a Gandalf, to jsem já! Když si pomyslím, že jsem se musel dožít toho, aby mě syn Beladony Bralové chtěl vydobrýtrovat, jako nějakého cesťáka s knoflíky!"
"Gandalf, Gandalf! Propánakrále! Snad ne ten potulný čaroděj, který dal Starému Bralovi ty kouzelné knoflíčky do náprsenky, co se samy zapínaly a nikdy se nerozepnuly, dokud se jim neporučilo? Snad ne ten chlapík, který vždycky ve společnosti vyprávěl takové báječné historky o dracích a skřetech a obrech a zachráněných princeznách a nečekaném štěstí synů chudých vdov? Snad ne ten muž, co dělával tak vynikající ohňostroje? Na ty se pamatuju! Starý Bral je vždycky pořádal v předvečer svatojánské noci. Skvělé! Vykvétaly jako obrovské ohnivé lilie a hledíky a čilimníky a vydržely v soumraku celý večer!" Všímáte si jistě, že pan Pytlík nebyl tak docela prozaický, jak si o sobě s oblibou namlouval, a že měl velice rád květiny. "Jemináčku!" pokračoval. "Snad ne ten Gandalf, který způsobil, že tolik poklidných mládenců a děvčat se vydalo do modravých dálek za spoustou bláznivých dobrodružství? Od šplhání do korun stromů na návštěvu k elfům - až po plavby po moři, v korábech k cizím břehům! Namouduši, život tenkrát býval daleko zajíma - chci říct, že jste kdysi ve zdejším kraji natropil pořádný zmatek. Promiňte, ale neměl jsem ani tušení, že ještě provozujete svoje řemeslo."

Toho jitra nic netušící Bilbo uviděl před sebou jenom nějakého starce s holí. Stařec měl vysoký špičatý modrý klobouk, dlouhý šedivý plášť, stříbrnou šálu, přes kterou mu až pod pás splýval bílý plnovous, a obrovské černé boty.
"Dobré jitro!" pozdravil Bilbo a také to tak myslel, svítilo slunce a tráva se svěže zelenala. Ale Gandalf se na něj podíval zpod huňatého obočí, které mu trčelo ješté dál než stinná střecha klobouku.
"Jak to myslíte?" zeptal se. "Přejete mi tím dobré jitro, nebo máte na zřeteli, že dnešní jitro je dobré, ať už já o to stojím nebo ne, či že se dnes ráno cítíte dobře sám, anebo že je jitro jako stvořené, aby byl člověk dobrý?"
"Všechno najednou," odpověděl Bilbo. "A navíc ještě, že je krásné ráno na vykouření fajfky pod širým nebem. Jestli máte fajfku s sebou, posaďte se a nacpěte si ode mne! Není naspěch, máme před sebou celý den!" Nato si Bilbo sedl na lavičku před svými dveřmi, dal si nohu přes nohu a vyfoukl krásný kroužek šedivého dýmu, který se neporušený vznesl do vzduchu a odletěl přes Kopec.
"Výborně!" pochválil ho Gandalf. "Jenomže já dnes ráno na vfukování kroužků nemám čas. Hledám někoho, kdo by se zúčastnil jistého dobrodružství, které chystám, a někoho najít je hrozně těžké."

J.R.R. Tolkien-Hobit

John Ronald Reuel Tolkien
HOBIT

Kapitola 1
NEOČEKÁVANÝ DÝCHÁNEK

V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit. Nebyla to žádná ošklivá, špinavá, vlhká díra, plná konečků žížal a páchnoucí slizem, ani vyschlá, holá písčitá jáma, kde by se nedalo na nic sednout a ničeho se najíst: byla to hobití nora, a to znamená komfort.
Měla dokonale okrouhlé dveře jako okénko lodní kajuty, nalakované nazeleno a s nablýskaným žlutým knoflíkem mosazné kliky přesně uprostřed. Dveře vedly do předsíně jako do válcovitého tunelu, velmi komfortního tunelu bez kouře, se stěnami obloženými dřeveným táflováním a s kachlíčkovanou podlahou pokrytou koberci, zařízeného leštěnými křesly a velikou spoustou věšáků na klobouky a kabáty, poněvadž hobit rád přijímal návštěvy. Tunel se vinul hezký kousek cesty dost hluboko, ale ne docela přímo do úbočí kopce - Kopce s velkým K, jak mu říkali všichni obyvatelé na míle kolem - a z tunelu vedlo mnoho okrouhlých dvířek napřed na jednu stranu a polom na druhou. Hobit si nepotrpěl na žádné chození do schodů: ložnice, koupelny, sklepy, špižírny (a těch měl spoustu), šatny (měl celé místnosti vyhrazené oblečení), kuchyně, jídelny, to všechno bylo v témž patře, a vlastně na téže chodbě. Nejlepší pokoje ležely všechny po levé straně (ve směru příchodu), protože jediné ty měly okna, hluboce zasazená okrouhlá okna, ze kterých bylo vidět přes hobitovu zahradu na luka svažující se dolů k řece.
Náš hobit byl velice zámožný hobit a jmenoval se Pytlík. Pytlíkové žili v okolí Kopce od nepaměti a obyvatelé je pokládali za velmi vážené, nejenom proto, že byli většinou bohatí, nýbrž také proto, že se nikdy nezaplétali do žádných dobrodružství a nikdy neudělali nic neočekávaného: mohli jste předem říci, co takový Pytlík na jakoukoli otázku odpoví, a ani jste se nemuseli namáhat a ptát se ho. Náš příběh vypráví o tom, jak se jeden z Pytlíků do dobrodružství přece jen zapletl a shledal, že dělá a říká věcí naprosto neočekávané. Přišel tak možná o vážnost u svých sousedů, ale získal - inu, jestli něco získal, uvidíte nakonec sami.
Matka tohohle našeho hobita - ale co je to vlastně hobit? Zdá se mi, že dneska je třeba hobity poněkud popsat, neboť jsou už vzácní a plaše se straní Velkých lidí, jak říkají nám. Jsou to (nebo bývali) malí lidičkové, dosahující asi tak polovičky našeho vzrůstu a menší než bradatí trpaslíci. Hobitové žádné vousy nemají. Je na nich pramálo kouzelného nebo vůbec nic, leda to obyčejné a všední umění, se kterým dokážou rychle a tiše zmizet, když se hřmotné blíží taková velká neohrabaná osoba jako vy a já a dupe přitom jako stádo slonů, takže nás hobiti slyší na míli daleko. Mají sklon k obtloustlým bříškům; oblékají se do pestrých barev (hlavně do zelené a žluté); nenosí žádnou obuv, poněvadž jim na chodidlech od přírody roste hustá a hřejivá hnědá srst, podobná jejich srsti na hlavách (jenže na hlavách je kudrnatá); mají dlouhé, obratné hnědé prsty na rukou, dobromyslné obličeje a smějí se hlubokým hlaholivým smíchem (zvlášť po obědě, který si dopřávají dvakrát denně, když se jim to podaří). Teď víte dost, abychom mohli pokračovat. Jak už jsem se chystal povědět, matka našeho hobita - jeho jméno znělo Bilbo Pytlík - byla bájeslovná Beladona Bralová, jedna ze tří pozoruhodných dcer Starého Brala, hlavy hobitů, kteří žili za Vodou, to je za říčkou, jež obtékala úpatí Kopce. Často se říkávalo (v jiných rodinách), že kdysi dávno se jeden z Bralových předků určitě oženil s nějakou vílou. Byl to samozřejmě nesmysl, ale rozhodně na nich pořad ještě zbylo něco ne docela hobitího a čas od času se příslušníci rodu Bralových pouštěli do všelijakých dobrodružství. Diskrétně mizeli a rodina to vždycky ututlala, ale zůstalo skutečností, že Bralové nebyli tak vážení jako Pytlíkové, ačkoli byli nepochybně bohatší.
Ne že by se Beladona Bralová pouštěla do nějakých dobrodružství, jakmile se jednou provdala za pana Bunga Pytlíka. Bungo, otec Bilba, pro ni zbudoval (částečně za její peníze) tu nejluxusnější hobití noru, jaká se dala najít pod Kopcem, za Kopcem i za Vodou, a tam bydlel až do konce svých dnů. Ale přesto je pravděpodobné, že Bilbo, její jediný syn, třebaže svým zevnějškem i jednáním jako by z oka vypadl svému solidnímu a pohodlnému otci, zdědil v povaze po bralovských předcích něco trošku divného, co jenom čekalo na příležitost, aby se projevilo. Taková příležitost nikdy nenastala, dokud Bilbo Pytlík nedospěl přibližně do svých padesáti let, kdy bydlel v té krásné hobití noře, zbudované jeho otcem, kterou jsem vám Právě popsal, a dokud se tu neusadil tak pevně, že s ním zdánlivě nemohlo nic pohnout.
Kdysi dávno, jednoho jitra v tišině světa, v němž bylo méně hluku a více zeleně, kdy hobitové byli ještě početní a prospívali, stál Bilbo Pytlík po snídaní ve svých dveřích a kouřil z dlouhatánské dřevěné fajfky, která mu sahala skoro až k srstnatým prstům na nohou (pečlivé vykartáčovaných), když tu se jakousi zvláštní náhodou stalo, že šel kolem Gandalf. Gandalf! Kdybyste o něm slyšeli jenom čtvrtinu z toho, co jsem slyšel já - a já slyšel jenom zlomeček z toho, co je o něm k slyšení - byli byste připraveni na jakoukoli pozoruhodnou historku. Dobrodružné historky se kolem něho přímo rojily, kam jen vkročil, a to tím nejpodivuhodnějším způsobem. Touhle cestou pod Kopec už dlouhá léta nezabloudil, vlastně už od smrti svého přítele Brala, a hobiti už skoro zapomněli, jak vůbec vypadá. Byl totiž pryč za Kopcem a za Vodou ve svých vlastních záležitostech už od té doby, co byli všichni ještě malí hobítkové a hobítčicky.

Cestou potkávají další člun. A ještě jeden! Na vrchu jsou zatím sami. Bílý papír se zprávou svítí na dálku: mají prý hledat zbytky skřetích plášťů. Jak se prchající hordy prodíraly lesem, zanechávaly za sebou části oděvů. Stezka je značena kousky hnědého plátna. Úzké proužky přivázané na větvičky v asi desetimetrových odstupech, jsou téměř neviditelné. Oči, navyklé na jásavé barvy krepáku, musí být mnohem víc ve střehu, pokud má rod udržet již získaný náskok. To však je spíš přání než realita. Modrá družina doplula jen s malým zdržením. V mapě se vyzná, a tak se rychle škrábe k vrcholu kopce. Nápis není šifrován. Nedaleko ještě zní hlasy Zelených. Zamířit tím směrem je dílem okamžiku. Útržky plášťů koneckonců vedou přesně tam. Zanedlouho se mužstva obou rodů smísí a dál hledají všichni společně. Stezka končí u zprávy. Zase šifra! Zelený rod je rychlejší. Od lávky je další stopa tvořena zrnky rýže. Stopa je v lese bez podrostu dobře viditelná. (Je zbytečné, aby rýže bylo moc. Na deset metrů připadá zhruba dvacet zrnek. Po dvou stech metrech trpaslíci ztratili stopu a jsou předehnáni nejen Modrými, ale i Červenými! Ti vyšli na palouk, lesní mýtinu, kde ještě nikdy nebyli. Je totiž skryta za terénní vlnou. Uprostřed se tyčí zbytek zlomeného smrku. Působí dojmem totemu. Kolem stromu stojí dva mlčenliví Skřeti. Jeden z nich v ruce výmluvně třímá Arcikam. Při nastalém střetu budou Gandalf a elfové bedlivě dohlížet na regulérnost boje. Trpaslíci mohou zápasit spolu teprve v případě, že předtím zlikvidovali Skřety. Dříve ne.

Hodnocení:
Etapa může zvrátit dosavadní pořadí výprav a přinést vítězství i té, která byla až dosud poslední. Dětem to musíme několikrát zdůraznit ještě před zahájením hry, jinak by případný zvrat v pořadí braly jako těžký podraz. Absolutním vítězem je ta výprava, jejíž člen zvítězil v boji u zlomeného stromu a získal tak Arcikam. Je možné použít i motiv z knihy: nakonec Arcikam slavnostně pohřbít na počest (neznámých) trpaslíků padlých v seči. Tím poněkud otupíte typicky trpaslický materialistický náhled na svět.


ZÁVĚR

Hobití dobrodružství se pro náš oddíl stalo určitým mezníkem. Nyní existuje éra "před Hobitem" a po něm. Putování světem kouzel, dobra i zla, nástrahy a jejich úspěšné překonání, to vše zanechalo v účastnících dojem, který nepřekonaly ani následující tábory. Proč? Nemusíme se pouštět do hlubokomyslných filozofických analýz. Důvody jsou naprosto zřetelné:
skvělý námět J. R. R. Tokiena
poměrně "mladý" oddíl
etapy "šité na míru" konkrétním účastníkům
souhra a zaujetí instruktorů a vedoucích
množství rekvizit, které přesně splnily svůj účel
dokonale utajené záměry i rekvizity
( i herní scénář musí být před nepovolanými bedlivě střežen). Bez kterékoliv z uvedených podmínek by se úspěch nedostavil.
To, že hra není jednoduchá a nelze ji bez dokonalé přípravy kdekoliv zopakovat, považuji svým způsobem za její klad. Ti, kteří zažijí boj s drakem, by jistě byli o rok později mnohem statečnější, šikovnější, rychlejší. Jenže, stejně jako v životě, nevstoupíš do stejné řeky, čas vrátit nelze. O to barvitější budou vzpomínky.
Vynaložíte-li na přípravu hry příslušné množství nadšení, energie a komediantského umu, nevěřím, že by vás hobití dobrodružství zklamalo!

Pravidla upravíme podle fyzických možností Skřetů: nesmějí vyhrát. Když si je Gandalf jist, že si i nejméně chápaví trpaslíci pamatují veškeré podrobnosti "snu", tedy pravidla poslední bitvy, ozve se pěkná pumelice. To z lesa přiletělo zbloudilé ptáče. Na nožce má přivázanou šifrovanou zprávu. Teprve nyní zjistí trpaslíci, nač byl tenký ocelový drát, tažený od kraje lesa nad táborem k sloupku u zásobárny. Žádný sušák na utěrky! Všichni jsou strašně zvědaví, ale jen rod, který dovařil kaši a beze zbytku ji dojedl, se může pustit do opisování a luštění depeše. Zpráva velí běžet. k Velkému stromu. Všichni ho znají. Roste u cesty, asi kilometr od tábora, kudy chodíme do vesnice na nákup. Tryskem zmizí celý rod, nestačí jeden rychlý posel. Zatímco ostatní rody luští, první, dejme tomu Modří trpaslíci, již stanuli před vysokou lípou. Ve výši asi pěti metrů je připínáčky přichycená zpráva. Jak se k ní dostat? Jeden míní: "Srazit klackem!“ Nejde to. Druhý: „Přinést dlouhé bidlo a odtrhneme ji!" Třetí: "Vylezeme nahoru po bidle!" Čas rychle letí. Již se sem řítí družina Červených trpaslíků. Po krátké poradě odbíhají do vesnice. Než se první vrátí s tyčovinou, jsou tu s žebříkem. Sundat cedulku je dílem okamžiku. Horší je to se splněním úkolu. Další zpráva je 150 kroků odsud, přesně na východ. Běžet pro buzolu? Jak že se určuje sever podle hodinek ? (všichni mají jen digitální). To už zde řádí i Zelení a Žlutí trpaslíci. Těm sice nejdou příliš šifry, zato jeden z nich si pamatuje, jak orientoval mapu a není pro něj problém určit správný směr. V malém hájku je skupina stromů. Na jednom z nich je papír s nápisem "Hledejte zprávu v okruhu patnácti metrů." Snaha je dlouho bezvýsledná. Není divu. Naučený stereotyp velí pátrat po známém bílém papíru. Depeše je napsána tužkou na kmen břízy, proklatě nízko! Jeden bystrooký Zelený trpaslík ta dvě slova spatřil a co víc: nerozhýkal se štěstím, nýbrž nenápadně vyhledal svého vůdce. Během pár okamžiků Zelení vymizeli, aniž kdo věděl, proč a kam. U přístaviště je čekají připravené čluny. Mohou si však vzít pouze dva. Čtyři trpaslíci zběsile pádlují, porcelán intenzívně povzbuzuje. Černá skála, cíl cesty, je jedna jediná, asi kilometr proti proudu. Asi dvacet centimetrů nad vodní hladinou je uhlem namalována mapová značka kóty a číslice 342. Nikdo si ovšem nepamatuje, který kopec v okolí má uvedenou nadmořskou výšku. Nezbývá než zamířit zpět do tábora.