KRÁTKÝ ODPOČINEK
Ten den nezpívali a nevyprávěli si příběhy, třebaže se vyčasilo, ani příští den, ani den poté. Začali cítit blízkost nebezpečí z obou stran. Tábořili pod hvězdami a jejích koníci se najedli víc než oni samí, poněvadž všude rostla spousta trávy, ale v jejich zavazadlech toho moc nezbývalo, i když počítáme zásoby, které si odnesli od zlobrú. Jednoho rána se přebrodili přes nějakou řeku po široké mělčíně, plné rachotících valounů a vodní pěny. Druhý břeh byl strmý a kluzký. Když se dostali na jeho hřeben, vedouce poníky za uzdu, uviděli blízko před sebou, jak k ním sestupují veliké hory. Zdálo se, že k úpatí nejbližší z nich jim zbývá už jenom den pohodlné jízdy. Vypadala temně a ponuře, třebaže její hnědá úbočí žíhaly pruhy slunečního světla a za jejími svahy zářily zasněžené vrcholky.
"To je ta Hora?" zeptal se Bilbo slavnostně a zíral na ni s vykulenýma očima. Nic tak obrovského ještě jakživ neviděl.
"Ovšemže ne!" odpověděl Balin. "To je jenom začátek Mlžných hor, a my se musíme dostat na jejich druhou stranu, buďto přes ně, nebo nějak pod nimi, než přijdeme do Divočiny. A i odtamtud je to ještě lán světa k Osamělé hoře na východě, kde drak Šmak leží na našem pokladu."
"Ó!" vzdechl si Bilbo a v té chvíli si připadal unavenější než kdy předtím, pokud si mohl vzpomenout. Znovu si pomyslel na svou pohodlnou lenošku před krbem ve svém oblíbeném obývacím pokoji ve své hobití noře a na zpívající čajník. A nebylo to naposledy!

Teď je vedl Gandalf. "Nesmíme sejít z cesty, nebo je s námi konec," varoval. "Potřebujeme jednak potraviny, jednak odpočinek v rozumném bezpečí - a taky je nutné překročit Mlžné hory po té právé stezce, nebo v nich zabloudíte a budete se muset vrátit a začít znovu od začátku (jestli se vám vůbec podaří vrátit se)."
Zeptali se ho, kam má namířeno, a on jim odpověděl; "Došli jste tady na samý pokraj Velké divočiny, jak možná někteří víte. Někde před námi leží schované krásné údolí Roklinka, kde bydlí Elrond v Posledním domáckém domě. Poslal jsem tam po svých přátelích vzkaz, takže jsme očekáváni."

"Hele, nech toho!" obořil se na něj zároveň Tom s Bertou. "Noc ulíká, tak dělejme, nebo nás tady stihne den!"
"Až vás tady stihne den, změníte se na kámen!" prohlásil nějaký hlas, který zněl jako Vildův. Ale nebyl to Vildův hlas. Právě v tu chvíli se totiž nad kopcem objevily první paprsky úsvitu a v korunách stromů se mocně rozšveholili ptáci. Vilda už ze sebe nevypravil ani slůvko, protože zkameněl, zrovna když se shýbal, a Berta s Tomem se proměnili v balvany, zrovna když se po něm ohlédli. A tak tam stojí dodnes, docela sami, ledaže se na nich usadí nějaký pták, protože zlobři, jak pravděpodobně víte, musí před rozedněním zpátky pod zem nebo se promění v horninu, ze které jsou stvořeni, a nikdy se už nepohnou. Právě to postihlo Bertu a Toma a Vildu.
"Výborně!" pochválil si Gandalf, vyskočil z úkrytu za stromem a pomohl Bilbovi dolů z trnitého keře. Tehdy Bilbo pochopil všechno. To čarodějův hlas udržoval zlobry v hádce a hašteření, dokud nepřišlo svítání a neskoncovalo s nimi.
Teď bylo třeba rozvázat pytle a pustit ven trpaslíky. Byli skoro udušení a pořadně otrávení: vůbec je netěšilo ležet tam a poslouchat, jak se je zlobři chystají upéct a rozmačkat a rozsekat nadroboučko. Pak museli vyslechnout Bilbovu zprávu, co potkalo jeho, a dali si jí dvakrát zopakovat, než byli úplně spokojeni.
"Pošetilý nápad, cvičit se v kapsářství a dlouhoprsťáctví," poznamenal Bombur, "ve chvíli, kdy jsme potřebovali oheň a jídlo."
"Jenže právě to byste od těch chlapů v žádném případě nedostali bez boje," namítl Gandalf. "Ostatně zbytečně ztrácíme čas. Nenapadá vás, že zlobři tady někde musí mít nějakou jeskyni nebo v zemi vykopanou díru, kam se schovávali před sluncem? Musíme se po ní podívat!"
Dali se do prohledávání okolí a brzy objevili stopy kamenných zlobřích bot, které vedly pryč mezi stromy. Sledovali je do kopce, až narazili na velké kamenné dveře do jeskyně, schované za křovím. Ale nemohli je otevřít, ačkoli se do nich všichni opřeli a Gandalf zkoušel různá zaklínání.
"Nepomohlo by nám tohle?" nadhodil Bilbo, když už byli jaksepatří unavení a rozmrzelí. "Našel jsem to na zemi, kde se zlobři prali." A ukázal veliký klíč, třebaže Vildovi se bezpochyby zdál maličký a dobře ulajený. Jístě mu vypadl z kapsy, naštěstí dřív, než zlobr zkameněl.
"Proč jste to propánakrále neřekl dřív?" vykřikli. Gandalf po klíči hrábl a strčil jej do klíčové dírky. Pak se kamenné dveře jedním mocným zatlačením rozletěly a všichni vešli dovnitř. Po zemi se válely kosti a ve vzduchu se vznášel ohavný puch a na policích i na podlaze byla spousta potravin mezi halabala poházenou kořistí všeho druhu - od mosazných knoflíků až po hrnce plné zlaťáků, které stály v koutě. Na stěnách také visela spousta šatstva - příliš malého pro zlobry, takže se obávám, že patřilo jejich obětem - a mezi ním byly i různé meče všelijaké výroby, tvarů a rozměrů. Dva z nich je zvlášť zaujaly nádhernými pochvami a jílci posázenými drahokamy.
Gandalf a Thorin si každý vzali jeden a Bilbo si vzal nůž v kožené pochvě. Pro zlobra by to byl jenom nepatrný perořízek, ale hobitovi posloužil stejně dobře jako krátký mečík.
"Zdá se, že jsou to dobré čepele," poznamenal Gandalf, když meče povytáhl z pochev a se zájmem si je prohlížel. "Ty nevyrobil žádný zlobr ani lidský kovář v těchhle krajích a časech; ale až si budeme moci přečíst ty runy na nich, dovíme se o nich víc."
"Pojďme pryč z toho příšerného puchu!" ozval se Fili. A tak tedy vynesli hrnce mincí a potraviny, které byly nedotčené a zdály se poživatelné, i jeden soudek piva, který zůstal plný. Zatím dostali chuť na snídani, a protože měli pořádný hlad, neohrnovali nos nad tím, co získali ze zlobří špižírny. Jejich vlastní zásoby už byly velmi skromné. Teď měli dost chleba a sýra, spoustu piva a slaninu, kterou si mohli opéci na řeřavých uhlíkách z ohně.
Potom si zchrupli, protože zažili neklidnou noc, a do odpoledne nedělali už nic jiného. Pak si přivedli poníky, odvezli hrnce zlaťáků, náramně tajně je zakopali opodál stezky nad řekou a zakleli je spoustou kouzel, pro případ, že budou mít někdy příležitost vrátit se pro ně. Když s tím byli hotovi, nasedli všichni znovu do sedel a znovu se začali kodrcat cestou k východu.
"Kam jste se nám ztratil, jestli se smím zeptat?" řekl Thorin v jízdě Gandalfovi.
"Byl jsem se podívat napřed," odpověděl čaroděj,
"A co vás tak rychle přivedlo nazpátek?"
"Že jsem se podíval nazpátek."
"Jistě," poznamenal Thorin, "ale nemohl byste to povědět trochu jasněji?"
"Jel jsem prozkoumat dál naši cestu. Co nevidět bude nebezpečná a obtížná. Taky mi dělalo starost doplnění našich malých zásob. Nedojel jsem však ani moc daleko, když jsem potkal dva své přátele z Roklinky."
"Kde to je?" zeptal se Bilbo.
"Neskákejte mi do řeči!" napomenul ho Gandalf. "Dostanete se tam za pár dní, když budeme mít štěstí, a sami to všechno poznáte. Jak jsem právě říkal, potkal jsem dva Elrondovy lidi. Pospíchali, protože se báli zlobrů. Pravě od nich jsem se dověděl, že tri zlobři sestoupili z hor a usadili se v lesích nedaleko cesty; zaplašili z té oblasti všechny obyvatele a přepadali ze zálohy cizí pocestné.
Okamžitě jsem vycítil, že mě potřebujete, abych se vrátil. Když jsem se podíval nazpátek, uviděl jsem v dálce oheň a pustil jsem se k němu. Tak teď to tedy víte. Prosím vás, buďte příště opatrnější, nebo se nikdy nedostaneme nikam!"
"Děkujeme vám!" kvitoval to Thorin.

"Zlobři!" ozval se Bilbo za jedním stromem. Na něho v tom rozruchu zapomněli. "Schovávají se s pytli v křoví."
"A podívejme!" prohlásil Thorin a skočil k ohni, dřív než se na něj mohli vrhnout. Popadl velkou větev, která na konci plápolala, a vrazil ten konec Bertovi do oka, než zlobr stačil uhnout. To ho na nějakou chvíli vyřadilo z boje. Bilbo dělal, co mohl. Chytil jednu Tomovu nohu - pokud to šlo, protože byla tlustá jako kmen stromu, jenže odletěl jako camrda až na vrchol nějakého křoví, když Tom kopnutím vmetl Thorinovi do obličeje jiskry.
Tom za to dostal větví do zubů a o jeden přední zub tím přišel. To váni tedy řeknu, že pořádně zavyl! Ale právě v tom okamžiku se za Thorinem objevil Vilda, šoupl mu pytel přes hlavu a stáhl mu ho až k prstům na nohách. Tak tedy boj skončil. Teď byli všichni v pěkné kaši: trpaslíci důkladně zavázaní v pytlích a tří rozzuření zlobři (dva z nich navíc se spáleninami a pohmožděninami, na které se tak hned nezapomíná) seděli vedle nich a dohadovali se, jestli je mají pomalu opékat nebo je nadroboučko rozsekat a uvařit či si prostě na jednoho po druhém sednout a rozmačkat je tak na rosol, zatímco Bilbo trčel v křoví, s potrhanými šaty i kůží, a ze strachu, aby ho neuslyšeli, si netroufal ani se pohnout.

A právě v té chvíli se vrátil Gandalf. Jenže ho nikdo neviděl. Zlobři se zrovna rozhodli upéci trpaslíky hned a sníst je později - byl to Bertův nápad a po spoustě dohadování s ním všichni souhlasili.
"To nemá fazónu, píct je teďka, bude to trvat celou noc," ozval se nějaký hlas. Berta myslel, že Vildův.
"Nezačínej se zas hádat Vildo," okřikl ho, "nebo to vážně bude trvat celou noc!"
"Kdo se hádá?" bránil se Vilda, který myslel, že to prve promluvil Berta.
"Ty se hádáš!" odsekl Berta.
"To ses teda lhář!" ohradil se Vilda, a tak celá hádka začala znovu. Nakonec se rozhodli rozsekat trpaslíky nadroboučko a uvařit je. Tak tedy připravili veliký černý hrnec a vytáhli nože. "Vařit je nemá fazónu! Nemáme vodu, k pramenu je daleko a vůbec!" řekl nějaký hlas. Berta i Vilda mysleli, že to promluvil Tom.
"Drž hubu!" vyjeli si na něj, "Nebo nebudeme hotoví nikdá. A pro tu vodu pudeš sám, esli eště cekneš!"
"Vy držte hubu!" vrátil jím to Tom, který si myslel, že se prve ozval Vilda. "Kdo jinej se tady hádá než vy?"
"Ses blboun!" odbyl ho Vilda.
"Blbounuj sám sebe!" odsekl Tom.
A znovu vypukla celá hádka, ještě zuřivěji než předtím, dokud se konečně nerozhodli sednout si najeden pytel po druhém, rozmačkat trpaslíky a uvařit je až potom.
"Na koho si sednem jako na prvního?" zeptal se nějaký hlas.
"Nejdřív na toho posledního," navrhl Berta, kterému Thorin poranil oko. Myslel, že promluvil Tom.
"Nemluv sám pro sebe!" doporučil mu Tom. "Ale esli si chceš sednout na toho posledního, tak si na něm seď! Kerej to je?"
"Ten s těma žlutejma fuseklema," řekl Berta.
"Blbost, ten se šedivejma fuseklema," řekl jakoby Vildův hlas.
"Já vím určité, že se žlutejma," namítl Berta.
"No jo, se žlutejma," souhlasil Vilda.
"Tak co kecáš, že se šedivejma?" utrhl se na něj Berta.
"Nic takovýho sem neřek. To byl Tom."
"Já? Nikdá!" ohradil se Tom. "Tys to řek!"
"Dva proti jednomu, tak drž hubu!" okřikl ho Berta.
"S kým to mluvíš?" dopálil se Vilda.

"Třebas je jich tady kolem víc a mohli bysme si z nich udělat paštiku," navrhl Berta. "Hele, ty, courá se tady po lese víc takovejch jako ty, králíku jedna vošklivá?" zeptal se s pohledem na hobitovy srstnaté nohy, popadl ho za ne a zatřepal s ním.
"Je, spousta!" vyhrkl Bilbo, než si uvědomil, že by své přátele neměl prozrazovat. "Ne, vůbec ne, nikdo!" opravil se vzápětí.
"Jak to myslíš?" zabručel Berta a zvedl ho tentokrát za vlasy.
"Jak to říkám," zalapal Bilbo po dechu. "A prosím vás, nevařte mě, drazí páni! Sám jsem dobrý kuchař a líp vařím, než se vařím, jestli mi rozumíte. Uvařím vám báječnou snídani, když mé nesníte k večeři."
"Chudák skrček malá," politoval ho Vilda. Sám už se navečeřel až k prasknutí a taky vypil spoustu piva. "Chudák skrček malá! Pusť ho!"
"Nepustím, dokaď neřekne, jak to myslí s tou spoustou a vůbec nikým," odsekl Berta. "Nedám si vod nikoho podřezat ve spaní krk. Přidrž mu nohy k vohni, dokaď nepromluví!"
"S tím nechci nic mít," odmítl Vilda. "A stejně sem ho chytnul já."
"Ses tlustej blbec, Vildo," utrhl se na něj Berta,, jak už sem ti to dneska večer řek jednou."
"A ty ses halama!"
"Todle si vod tebe nenechám líbit, Vildo," opáčil Berta a praštil Vildu pěstí do oka.
Tak vypukla nádherná rvačka. Bilbo byl ještě natolik při smyslech, že když ho Berta upustil na zem, odplížil se honem z dosahu jejich nohou, dřív než se do sebe pustili jako psi a nadávali si z plných plic všemožnými naprosto pravdivými a výstižnými přízvisky. Brzy se popadli do křížku, kopali a dupali a svalili se málem až do ohně, zatímco Tom je oba řezal větví, aby je přivedl k rozumu - a to je ovšem dohánělo k ještě větší nepříčetnosti.
V tom okamžiku měl Bilbo samozřejmě zmizet. Jenže měl chudinky nožičky zle pohmožděné Bertovou velikou prackou, byl bez dechu a hlava se mu motala, a tak tedy chvíli zůstal ležet a lapal po dechu, těsně za okruhem, kam dopadalo světlo od ohně.
Právě uprostřed rvačky se objevil Balin. Trpaslíci slyšeli zdálky rámus, a když nějakou dobu čekali, až se Bilbo vrátí nebo až zahouká jako sova, začali se jeden po druhém plížit ke světlu, co nejtišeji dokázali. Jakmile Tom zahlédl Balina ve světle plamenů, strašně zarval. Zlobři prostě nesnášejí už pouhý pohled na trpaslíky (neuvařené). Berta s Vildou se okamžitě přestali prát. "Pytel, Tome, honem!" vykřikli, a dřív než Balin, který si lámal hlavu, kam se v té mele poděl Bilbo, stačil pochopit, oč vlastně jde, už měl pytel přes hlavu a už byl v něm.
"Vono jich přijde eště víc," prohlásil Tom, "nebo bysem se musel moc mejlit. Spousta a vůbec nikdo, todle to znamená! Žádnej luphobit, ale spousta takovejchdle trpajzlíků!"
"Máš nejspíš pravdu," přisvědčil Berta, "a měli bysme se ztratit ze světla."
A taky to udělali. Popadli pytle, ve kterých nosili skopové i jinou kořisl, a čekali ve stínu. Pokaždé, když se přiblížil další trpaslík a překvapeně se zadíval na oheň, na převržené džbány a na ohryzané skopové kosti, šup, a už měl ohavné páchnoucí pytel přes hlavu a už byl v něm. Brzy ležel Dvalin vedle Balina a Fili a Kili vedle sebe a Dori a Nori a Ori na jedné hromadě a Oin a Gloin a Bifur a Bombur v jedné kupě nepříjemně blízko ohně.
"Todle jim dá za vyučenou!" odfoukl si Tom, poněvadž Bifur a Bofur mu dali hodně práce a rvali se jako šílenci, jak to už trpaslíci dovedou, když se dostanou do úzkých.
Thorin přišel naposled - a nebyl zaskočen znenadání. Tušil už nějakou neplechu a nepotřeboval ani vidět nohy svých přátel čouhající z pytlů, aby pochopil, že něco není v pořádku. Zůstal stát ve stínu kus opodál a řekl si: "Co je to za šlamastyku? Kdo to tady chytá moje lidi?"

Vildovi zaskočilo a začal se dusit. "Drž hubu!" utrhl se, sotva popadl dech. "Nemůžeš čekat, že tady lidi vydržej věčně, jen abyste je vy dva s Bertou schlamstli. Spořádali ste spolu půl druhý vesnice vod tý doby, co sme sešli z hor. Co chceš víc? A zažili sme cestou časy, kdybys bejval Vildovi poděkoval za takovej pěknej kousek tučnýho berana z údolí, jako je tendle." Pořádně si uhryzl ze skopové kýty, kterou si opékal, a utřel si pysky do rukávu.
Bohužel ano, zlobři si takhle počínají, i ti, co mají pouze jednu hlavu. Jakmile Bilbo tohle všechno vyslechl, měl okamžitě něco podniknout. Buďto se měl tiše vrátit a varovat své přátele, že tu jsou tři pěkně statní zlobři v mizerné náladě, zřejmé naklonění ochutnat pro změnu pečeného trpaslíka či dokonce poníka, nebo měl honem provést nějaký lupičský kousek. Opravdu prvotřídní legendární lupič by v tom okamžiku vybral zlobrům kapsy - to se skoro vždycky vyplatí, když to dokážete, štípnul by jim i to skopové z rožňů, ukradl pivo a nepozorovaně by zmizel. Jíní lupiči, praktičtější, ale s menší profesionální hrdostí, by možná zapíchli všechny dýkou, dřív než by si to zlobři uvědomili. A potom by mohli strávit noc v bujném hodokvasu.
Tohle Bilbo věděl. Četl o spoustě věcí, které sám nikdy neviděl ani nedělal. Byl hrozně vyplašený a právě tak znechucený, toužil být na sto mil odsud, a přece - přece jen se nemohl odhodlat vrátit se k Thorinovi a spol. s prázdnýma rukama. Tak tedy stál a váhal ve stínu. Z různých lupičských kousků, o kterých slýchal, mu vybrání zlobřích kapes připadalo nejméně obtížné, takže se nakonec připlížil za strom těsně za Vildu.
Berta a Tom poodešli k sudu. Vilda právě znovu lokal ze džbánu. V tom okamžiku sebral Bilbo kuráž a sáhl svou malou ručkou do Vildovy ohromné kapsy. Byl v ní měšec, pro Bilba veliký jako pytel. "Ha!" pomyslel si a rozehříval se pro své nové počínání, když ho opatrně vytahoval ven. "Tohle je začátek!"
To taky byl. Zlobří měšce bývají zrádné, a tenhle nebyl žádnou výjimkou. "Hele, kdo seš?" zapípal, když opouštěl kapsu, Vilda se okamžitě otočil a popadl Bilba pevně za krk, dřív než se hobit stačil schovat za strom.
"Sakra, Berto, koukej, co sem to načapal!" řekl Vilda.
"Co je to?" podivili se ti dva druzí a přistoupili blíž.
"Bac mě hrom, esli to vím! Co ses zač?"
"Bilbo Pytlík, lup - hobit," vykoktal chudák Bilbo, všecek roztřesený, a lámal si hlavu, jak vyloudit soví zahoukání, než ho zlobři uškrtí.
"Luphobit?" vyvalili na něj oči. Zlobři mají dlouhé vedení a jsou hrozně podezíraví, kdykoli se setkají s něčím, co je pro ne nové.
"Co má takovej luphobit co hledat v mý kapse?" zamračil se Vilda.
"Dá se to vařit?" zajímal se Tom.
"Můžeš to zkusit," odpověděl Berta a sáhl po kosince.
"Byl by nanejvejš jednou do huby," podotkl Vilda, který se už dobře navečeřel. "Ani ne, dyby se stáhnul a vykostil."