"Hele, nech toho!" obořil se na něj zároveň Tom s Bertou. "Noc ulíká, tak dělejme, nebo nás tady stihne den!"
"Až vás tady stihne den, změníte se na kámen!" prohlásil nějaký hlas, který zněl jako Vildův. Ale nebyl to Vildův hlas. Právě v tu chvíli se totiž nad kopcem objevily první paprsky úsvitu a v korunách stromů se mocně rozšveholili ptáci. Vilda už ze sebe nevypravil ani slůvko, protože zkameněl, zrovna když se shýbal, a Berta s Tomem se proměnili v balvany, zrovna když se po něm ohlédli. A tak tam stojí dodnes, docela sami, ledaže se na nich usadí nějaký pták, protože zlobři, jak pravděpodobně víte, musí před rozedněním zpátky pod zem nebo se promění v horninu, ze které jsou stvořeni, a nikdy se už nepohnou. Právě to postihlo Bertu a Toma a Vildu.
"Výborně!" pochválil si Gandalf, vyskočil z úkrytu za stromem a pomohl Bilbovi dolů z trnitého keře. Tehdy Bilbo pochopil všechno. To čarodějův hlas udržoval zlobry v hádce a hašteření, dokud nepřišlo svítání a neskoncovalo s nimi.
Teď bylo třeba rozvázat pytle a pustit ven trpaslíky. Byli skoro udušení a pořadně otrávení: vůbec je netěšilo ležet tam a poslouchat, jak se je zlobři chystají upéct a rozmačkat a rozsekat nadroboučko. Pak museli vyslechnout Bilbovu zprávu, co potkalo jeho, a dali si jí dvakrát zopakovat, než byli úplně spokojeni.
"Pošetilý nápad, cvičit se v kapsářství a dlouhoprsťáctví," poznamenal Bombur, "ve chvíli, kdy jsme potřebovali oheň a jídlo."
"Jenže právě to byste od těch chlapů v žádném případě nedostali bez boje," namítl Gandalf. "Ostatně zbytečně ztrácíme čas. Nenapadá vás, že zlobři tady někde musí mít nějakou jeskyni nebo v zemi vykopanou díru, kam se schovávali před sluncem? Musíme se po ní podívat!"
Dali se do prohledávání okolí a brzy objevili stopy kamenných zlobřích bot, které vedly pryč mezi stromy. Sledovali je do kopce, až narazili na velké kamenné dveře do jeskyně, schované za křovím. Ale nemohli je otevřít, ačkoli se do nich všichni opřeli a Gandalf zkoušel různá zaklínání.
"Nepomohlo by nám tohle?" nadhodil Bilbo, když už byli jaksepatří unavení a rozmrzelí. "Našel jsem to na zemi, kde se zlobři prali." A ukázal veliký klíč, třebaže Vildovi se bezpochyby zdál maličký a dobře ulajený. Jístě mu vypadl z kapsy, naštěstí dřív, než zlobr zkameněl.
"Proč jste to propánakrále neřekl dřív?" vykřikli. Gandalf po klíči hrábl a strčil jej do klíčové dírky. Pak se kamenné dveře jedním mocným zatlačením rozletěly a všichni vešli dovnitř. Po zemi se válely kosti a ve vzduchu se vznášel ohavný puch a na policích i na podlaze byla spousta potravin mezi halabala poházenou kořistí všeho druhu - od mosazných knoflíků až po hrnce plné zlaťáků, které stály v koutě. Na stěnách také visela spousta šatstva - příliš malého pro zlobry, takže se obávám, že patřilo jejich obětem - a mezi ním byly i různé meče všelijaké výroby, tvarů a rozměrů. Dva z nich je zvlášť zaujaly nádhernými pochvami a jílci posázenými drahokamy.
Gandalf a Thorin si každý vzali jeden a Bilbo si vzal nůž v kožené pochvě. Pro zlobra by to byl jenom nepatrný perořízek, ale hobitovi posloužil stejně dobře jako krátký mečík.
"Zdá se, že jsou to dobré čepele," poznamenal Gandalf, když meče povytáhl z pochev a se zájmem si je prohlížel. "Ty nevyrobil žádný zlobr ani lidský kovář v těchhle krajích a časech; ale až si budeme moci přečíst ty runy na nich, dovíme se o nich víc."
"Pojďme pryč z toho příšerného puchu!" ozval se Fili. A tak tedy vynesli hrnce mincí a potraviny, které byly nedotčené a zdály se poživatelné, i jeden soudek piva, který zůstal plný. Zatím dostali chuť na snídani, a protože měli pořádný hlad, neohrnovali nos nad tím, co získali ze zlobří špižírny. Jejich vlastní zásoby už byly velmi skromné. Teď měli dost chleba a sýra, spoustu piva a slaninu, kterou si mohli opéci na řeřavých uhlíkách z ohně.
Potom si zchrupli, protože zažili neklidnou noc, a do odpoledne nedělali už nic jiného. Pak si přivedli poníky, odvezli hrnce zlaťáků, náramně tajně je zakopali opodál stezky nad řekou a zakleli je spoustou kouzel, pro případ, že budou mít někdy příležitost vrátit se pro ně. Když s tím byli hotovi, nasedli všichni znovu do sedel a znovu se začali kodrcat cestou k východu.
"Kam jste se nám ztratil, jestli se smím zeptat?" řekl Thorin v jízdě Gandalfovi.
"Byl jsem se podívat napřed," odpověděl čaroděj,
"A co vás tak rychle přivedlo nazpátek?"
"Že jsem se podíval nazpátek."
"Jistě," poznamenal Thorin, "ale nemohl byste to povědět trochu jasněji?"
"Jel jsem prozkoumat dál naši cestu. Co nevidět bude nebezpečná a obtížná. Taky mi dělalo starost doplnění našich malých zásob. Nedojel jsem však ani moc daleko, když jsem potkal dva své přátele z Roklinky."
"Kde to je?" zeptal se Bilbo.
"Neskákejte mi do řeči!" napomenul ho Gandalf. "Dostanete se tam za pár dní, když budeme mít štěstí, a sami to všechno poznáte. Jak jsem právě říkal, potkal jsem dva Elrondovy lidi. Pospíchali, protože se báli zlobrů. Pravě od nich jsem se dověděl, že tri zlobři sestoupili z hor a usadili se v lesích nedaleko cesty; zaplašili z té oblasti všechny obyvatele a přepadali ze zálohy cizí pocestné.
Okamžitě jsem vycítil, že mě potřebujete, abych se vrátil. Když jsem se podíval nazpátek, uviděl jsem v dálce oheň a pustil jsem se k němu. Tak teď to tedy víte. Prosím vás, buďte příště opatrnější, nebo se nikdy nedostaneme nikam!"
"Děkujeme vám!" kvitoval to Thorin.