Vildovi zaskočilo a začal se dusit. "Drž hubu!" utrhl se, sotva popadl dech. "Nemůžeš čekat, že tady lidi vydržej věčně, jen abyste je vy dva s Bertou schlamstli. Spořádali ste spolu půl druhý vesnice vod tý doby, co sme sešli z hor. Co chceš víc? A zažili sme cestou časy, kdybys bejval Vildovi poděkoval za takovej pěknej kousek tučnýho berana z údolí, jako je tendle." Pořádně si uhryzl ze skopové kýty, kterou si opékal, a utřel si pysky do rukávu.
Bohužel ano, zlobři si takhle počínají, i ti, co mají pouze jednu hlavu. Jakmile Bilbo tohle všechno vyslechl, měl okamžitě něco podniknout. Buďto se měl tiše vrátit a varovat své přátele, že tu jsou tři pěkně statní zlobři v mizerné náladě, zřejmé naklonění ochutnat pro změnu pečeného trpaslíka či dokonce poníka, nebo měl honem provést nějaký lupičský kousek. Opravdu prvotřídní legendární lupič by v tom okamžiku vybral zlobrům kapsy - to se skoro vždycky vyplatí, když to dokážete, štípnul by jim i to skopové z rožňů, ukradl pivo a nepozorovaně by zmizel. Jíní lupiči, praktičtější, ale s menší profesionální hrdostí, by možná zapíchli všechny dýkou, dřív než by si to zlobři uvědomili. A potom by mohli strávit noc v bujném hodokvasu.
Tohle Bilbo věděl. Četl o spoustě věcí, které sám nikdy neviděl ani nedělal. Byl hrozně vyplašený a právě tak znechucený, toužil být na sto mil odsud, a přece - přece jen se nemohl odhodlat vrátit se k Thorinovi a spol. s prázdnýma rukama. Tak tedy stál a váhal ve stínu. Z různých lupičských kousků, o kterých slýchal, mu vybrání zlobřích kapes připadalo nejméně obtížné, takže se nakonec připlížil za strom těsně za Vildu.
Berta a Tom poodešli k sudu. Vilda právě znovu lokal ze džbánu. V tom okamžiku sebral Bilbo kuráž a sáhl svou malou ručkou do Vildovy ohromné kapsy. Byl v ní měšec, pro Bilba veliký jako pytel. "Ha!" pomyslel si a rozehříval se pro své nové počínání, když ho opatrně vytahoval ven. "Tohle je začátek!"
To taky byl. Zlobří měšce bývají zrádné, a tenhle nebyl žádnou výjimkou. "Hele, kdo seš?" zapípal, když opouštěl kapsu, Vilda se okamžitě otočil a popadl Bilba pevně za krk, dřív než se hobit stačil schovat za strom.
"Sakra, Berto, koukej, co sem to načapal!" řekl Vilda.
"Co je to?" podivili se ti dva druzí a přistoupili blíž.
"Bac mě hrom, esli to vím! Co ses zač?"
"Bilbo Pytlík, lup - hobit," vykoktal chudák Bilbo, všecek roztřesený, a lámal si hlavu, jak vyloudit soví zahoukání, než ho zlobři uškrtí.
"Luphobit?" vyvalili na něj oči. Zlobři mají dlouhé vedení a jsou hrozně podezíraví, kdykoli se setkají s něčím, co je pro ne nové.
"Co má takovej luphobit co hledat v mý kapse?" zamračil se Vilda.
"Dá se to vařit?" zajímal se Tom.
"Můžeš to zkusit," odpověděl Berta a sáhl po kosince.
"Byl by nanejvejš jednou do huby," podotkl Vilda, který se už dobře navečeřel. "Ani ne, dyby se stáhnul a vykostil."

Tak tam všichni seděli rozmrzelí, promoklí a reptali, zatímco Oin a Gloin se pokoušeli rozdělat oheň a hádali se při tom. Bilbo smutně uvažoval, že dobrodružství neznamená vždycky jen jízdu na poníku v májovém sluníčku, když tu Balin, který byl vždycky jejich průzkumník, najednou povídá: "Tamhle je světlo!" O kus dál byl kopec obrostlý stromy, místy hezky hustě. Z temného chumáče stromů teď uviděli nějaké světlo, načervenalé příjemné světýlko, jako by tam probleskovával oheň nebo pochodně.
Když se na ně chvílí dívali, začali se dohadovat. Jedni říkali "ne", kdežto druzí "ano". Někteří navrhovali, aby se tam šli podívat, že všechno bude lepší než hubená večeře, ještě hubenější snídaně a celá noc v mokrých šatech.
Jiní namítali: "Tyhle končiny nejsou dost známé a leží moc blízko k horám. Poutníci sem teď zřídkakdy zabloudí. Staré mapy nejsou k ničemu: všechno se tu změnilo k horšímu a cesta není střežená. Dokonce jsme ani neslyšeli, kdo je tady králem, a čím míň se cestou vyptáváte, tím míň vám hrozí malérů." První se bránili: "Koneckonců je nás čtrnáct." Na to dostali odpověď: "Ale kam se poděl Gandalf?" Tuhle otázku opakovali všichni. Vtom se spustil lijavec ještě hůř než dosud a Oin s Gloinem se začali prát.
To rozhodlo. "Koneckonců mezi sebou máme lupiče," prohlásili trpaslíci, a tak vyrazili za světlem, vedouce poníky za uzdy (s patřičnou a náležitou opatrností). Přišli ke kopci a brzy se octli v lese. Pustili se do vršku, jenže nikde neviděli žádnou pořádnou stezku, která by mohla vést k nějakému domu či k hospodářství, a přes všechnu opatrnost se prodírali mezi stromy tmou jako v pytli s náramným šustěním a praštěním a vrzáním (a taky s náramným bručením a nadáváním).
Červené světlo náhle zazářilo velice jasně mezi kmeny stromů kousek před nimi.
"Teď je řada na lupiči," řekli a měli tím na mysli Bilba. "Musíte jít napřed a vyzkoumat všechno o tom světle, co je to zač, a jestli je docela bezpečné a neškodné," vyzval hobita Thorin, "Tak utíkejte a honem se vraťte, jestli je všechno v pořádku. Jestli ne, vraťte se, když to bude ve vaší moci! Když to nebude ve vaší moci, zahoukejte dvakrát jako sova pálená a jednou jako sýček, a my uděláme, co bude v naší moci."
A tak se musel Bilbo vypravit, dřív než stačil vysvětlit, že neumí zahoukat ani jednou jako jakákoli sova, právě tak jako neumí létat jako netopýr. Ale hobiti se aspoň dovedou pohybovat lesem tiše, naprosto tiše. Taky se tím pyšní a Bilbo cestou nejednou ohrnul nos nad "kraválem těch trpaslíků", jak se v duchu vyjádřil, třebaže si myslím, že vy ani já bychom si v takové větrné noci ničeho nevšimli, ani kdyby na krok od nás projela celá kavalkáda. Když teď Bilbo s hrdostí odborníka kráčel k červenému světlu, nebyla by nad tím nejspíš naježila vousy ani lasička.
A tak se přirozeně dostal rovnou až k ohni - byl to totiž opravdu oheň - aniž někoho zburcoval. A uviděl tam tohle:
Kolem velikánského ohně z bukových polen seděly tří velikánské postavy. Na dlouhých prutech jako na rožních si opékaly kusy skopového a olizovaly si z prstů mastnotu. Náramné chutně to vonělo. Taky tam stál po ruce sud dobrého pití a postavy popíjely ze džbánů. Jenomže to byli zlobři - zlí obři. Očividně zlobři. To poznal i Bilbo, třebaže žil celkem v ústraní. Poznal to podle jejích ohromných těžkých obličejů, podle jejich velikostí i podle tvaru jejich nohou, a to se ani nezmiňujeme o jejich mluvě, která nebyla zdaleka salonní, zdaleka ne.
"Včera skopový, dneska skopový, a ajť sem trajcén, esli to zejtra nevypadá zasejc na skopový," prohlásil jeden ze zlobrů.
"Lidskýho masa sme už dlouho neměli, ani co by za nehet vlezlo," poznamenal druhý. "Co to sakra Vildu napadlo, že nás zatáh do týdle končiny, to mi teda neleze do palice - a ke všemu nám eště dochází pitivo," postěžoval si a strčil Vildovi do lokte, zrovna když ten lokal ze džbánu.

Zůstáváme v hluboké úctě oddaní
Vaši
Thorin & spol.

"Zbývá nám pouhých deset minut. Budete sebou muset hodit!" poznamenal Gandalf.
"Ale -" chtěl namítnout Bilbo.
"Na to teď není čas," odsekl Čaroděj.
"Ale -" vykoktal Bilbo znovu.
"Na to taky není čas! Už ať jste pryč!"
Bilbo si pak až do konce svých dní nedokázal nikdy vzpomenout, jak se tenkrát octl venku, bez klobouku, bez vycházkové hole a bez peněz, a vůbec beze všeho, co si obvykle bral s sebou, když odcházel z domu; jak nechal přesnídávku nedojedenou a nádobí neumyté; jak strčil klíče od domu do ruky Gandalfovi a jak uháněl, pokud mu srstnaté nožičky stačily, podél velkého Mlýna, přes Vodu, a pak ještě celou míli nebo i víc.
Byl celý zadýchaný, když přesně s úderem jedenácté dorazil do Povodí, a najednou zjistil, že si zapomněl kapesník!
"Bravo!" pochválil ho Balin, který stál ve dveřích hospody a už ho vyhlížel.
Pravě v té chvíli se vynořili všichni ostatní ze zákrutu silnice do vsi. Seděli na ponících a každý poník byl ověšen všemožnými vaky, tlumoky, balíky a proprietami. Vedli i jednoho maličkého poníka, zřejmě pro Bilba.
"Nasedněte, vy dva, a jedeme!" vyzval je Thorin.
"Hrozne mě to mrzí," postěžoval si Bilbo, "ale přišel jsem bez klobouku a zapomněl jsem si vzít kapesník a nemám žádné peníze. Nedostal jsem váš vzkaz dřív než v 10.45, abych mluvil přesně."
"Nemluvte tak přesně," řekl mu Dvalin, "a nedělejte si starosti! Než naše cesta skončí, budete se muset obejít bez kapesníků i spousty jiných věcí. Pokud jde o ten klobouk, mám v zavazadlech rezervní kapuci s pláštíkem."
Tak tedy všichni vyrazili, vykodrcali se od hospody toho krásného jitra těsně před začátkem máje na těžce naložených ponících, a Bilbo měl na hlavě tmavozelenou kapuci (trochu ošumělou) a tmavozelený pláštík, vypůjčené od Dvalina. Byly mu příliš velké, takže vypadal dost komicky. Netroufám si ani pomyslet, co by mu byl řekl jeho otec Bungo. Jedinou útěchou mu bylo, že nemůže být omylem pokládán za trpaslíka, poněvadž nemá vousy.
Nejeli tak dlouho, když je dohnal Gandalf, velkolepý na bílém koni. Přivezl spoustu kapesníků a Bilbovu fajfku a tabák. Takže pak společnost ujížděla náramně bujaře, cestou si po celý den vyprávěli příběhy a zpívali si, ovšem s výjimkou zastávek na jídlo. Nejedli sice tak často, jak by si byl Bilbo přál, ale přece jen začal cítit, že takové dobrodružství není koneckonců nic tak špatného.
Napřed projížděli zemí hobitů, širokou solidní krajinou, obydlenou slušnými usedlíky, s dobrými silnicemi, s občasnými hospodami, a tu a tam potkali nějakého trpaslíka či sedláka, který si šel pěkně po svém. Pak přišli do krajů, kde lidé mluvili divnou řečí a zpívali písně, jaké Bilbo ještě nikdy neslyšel. A potom se dostali hluboko do Pustin, kde už nežili žádní lidé, kde nebyly žádné hospody a cesty byly čím dál tím horší. Nedaleko před nimi strměly výš a výš ponuré vrchy, zarostlé temnými stromy. Na některých z nich se tyčily staré hrady zlověstného vzhledu, jako by je postavili nějací zlí lidé. Všechno působilo pochmurně, protože se ten den pokazilo počasí. Až dosud bylo krásné májové, přímo jako v rozmarných historkách, ale najednou se ochladilo a začalo pršet.
"Když si pomyslím, že za chvíli máme červen," bručel Bilbo, jak se tak cákal za ostatními hrozně rozblácenou stezkou. Bylo odpoledne po době svačiny, lilo jako z konve stejně jako celý den, voda z kapuce mu krápala, pláštík měl prosáklý deštěm, poník byl unavený a klopýtal přes kamení, jeho společníci byli příliš nevrlí na to, aby jim bylo do řeči. "A ke všemu déšť určité promáčel suché šatstvo a potraviny v zavazadlech," myslel si Bilbo. "Hrom do toho lupičství a do všeho, co s ním souvisí! Kéž bych seděl doma ve své útulné noře u krbu a kéž by čajník právě začínal zpívat!" A nebylo to naposledy, kdy pocítil tohle přání!
Ale trpaslíci se kodrcali pořád dál, ani se neotočili, a hobita si vůbec nevšímali. Někde za šedými mračny jisté zapadlo slunce, poněvadž se začalo stmívat. Zvedl se vítr a vrby na břehu reky se prohýbaly a vzdychaly. Nevím, jaká to byla řeka, ale pádila celá červená, rozvodněná lijáky posledních několika dní, dolů z vrchů a hor před nimi.
Brzy byla skoro tma. Vítr rozehnal šedivá mračna a mezi jejich letícími cáry se nad vrchy objevil ubývající měsíc. Tehdy zastavili a Thorin zamumlal cosi o večeři a "kde najdeme suché místo, abychom se vyspali?"
Teprve tehdy si všimli, že s nimi není Gandalf. Až dosud je celou cestu provázel, i když nikdy neřekl, jestli se také zúčastní dobrodružné výpravy, nebo jestli jim dělá společníka jen dočasně. Nejvíc ze všech jedl, nejvíc mluvil a nejvíc se smál. Ale teď najednou prostě zmizel!
"A zrovna teď, když by takový čaroděj byl nejužitečnější!" naříkali Dori a Nori (kteří sdíleli hobitův názor o pravidelném jídle, hojném a častém).
Nakonec se rozhodli, že se budou muset utábořit tam, kde právě jsou. Až dosud na své pouti netábořili, a třebaže věděli, že brzy budou muset tábořit pravidelně, až se octnou v Mlžných horách a daleko od krajů se solidními obyvateli, tenhle mokrý večer jim připadal pro začátek zvlášť špatný. Odstěhovali se pod skupinku stromů, a třebaže pod nimi bylo trochu víc sucho, vítr setřásal déšť z listí a jeho krápání bylo hrozně protivné. Ke všemu postihla smůla i jejich oheň. Trpaslicí dokážou rozdělat oheň skoro všude a skoro ze všeho, vítr nevítr, ale ten večer to nedokázali dokonce ani Oin a Gloin, kteří v tom umění zvlášť vynikali.
Pak se jeden z poníků zčistajasna splašil a utekl. Než ho mohli chytit, vběhl do řeky, a než ho zase vytáhli, Fili a Kili se málem utopili a všechna zavazadla, která poník nesl, vzala voda. Samozřejmě že v nich byly hlavně potraviny, takže jim zbylo zatraceně málo k večeři a ještě míň k snídani.