Když tak zpívali, hobit pocítil, jak se v ném probouzí láska ke krásným věcem, vytvořeným rukama a zkušeností a kouzly, prudká a žárlivá láska, touha prýštící ze srdce trpaslíků. Pak se v něm ozvalo cosi bralovského a on pocítil přání jít se podívat na ty veliké hory a uslyšet šumění borů a hukot vodopádů a prozkoumat jeskyně a nosit meč místo vycházkové hole. Vykoukl z okna. Na temné obloze nad stromy zářily hvězdy. Připomněly mu drahokamy trpaslíků, třpytící se v temných slujích. V lese za Vodou náhle vyskočil plamen - někdo tam patrně zapálil oheň - a hobit si představil pustošící draky, jak se usazují na jeho poklidném Kopci a rozněcují tam požár. Otřásl se a náramně rychle z něho byl zase obyčejný pan Pytlík ze Dna pytle pod Kopcem.
Vstal celý rozklepaný. Ani se mu moc nechtělo dojít pro lampu, daleko spíš měl chuť tvářit se, že pro ni jde, ale schovat se za pivní sudy ve sklepě a nevylézt odtamtud, dokud všichni trpaslíci neodtáhnou. Najednou si uvědomil, že hudba i zpěv utichly a že se na něj všichni dívají s očima svítícíma ve tmě.
"Kam jdete?" ozval se Thorin tónem, který jako by naznačoval, že uhodl obé protichůdné hobitovy myšlenky.
"Co takhle trochu světla?" opáčil Bilbo omluvně.
"My máme rádi tmu," odpověděli trpaslíci. "Tmu pro temné záležitosti! Do svítáni zbývá ještě spousta hodin."
"Samozřejmě!" souhlasil Bilbo a honem se zase posadil. Jenomže minul šamrličku, dosedl na mřížku před ohništěm a s rachotem porazil pohrabáč a lopatku.
"Pst!" okřikl ho Gandalf. "Poslechněme si Thorina!" A Thorin začal takhle:
"Gandalfe, trpaslíci a pane Pytlíku! Sešli jsme se dnes v domě našeho přítele a spoluspiklence, zde přítomného znamenitého a odvážného hobita - kéž mu nikdy nevylíná srst na prstech u nohou a všechna chvála jeho vínu i pivu! " Odmlčel se, aby se nadechl a poslechl si zdvořilou odpověď hobitovu, ale chudák Bilbo Pytlík žádné poklony nevnímal, mlel ústy na protest proti tomu, že byl označen za odvážného, a co hůř, za spoluspiklence, jenomže jimi mlel naprázdno a nevydal ze sebe ani hlásku, tak byl perplex. Thorin tedy pokračoval:
"Sešli jsme se, abychom prodiskutovali své plány, své možnosti, prostředky, záměry a opatření. Brzy, ještě před úsvitem, se vydáme na dalekou cestu, ze které se snad někteří z nás a možná nikdo z nás (s výjimkou našeho přítele a rádce, důvtipného čaroděje Gandalfa) už víckrát nevrátí. Je to slavnostně vážný okamžik. Předpokládám, že všichni víme, jaký je náš cíl. Našemu váženému panu Pytlíkoví a snad i několika mladším trpaslíkům (domnívám se, že budu mít pravdu, když jmenuji například Kiliho a Filiho} bude patrně třeba přesnou momentální situaci stručně objasnit -"

Dřív nežli vzejde světlo dne,
přes horslvo, jež se v mlze pne,
jdem do hlubin, kde vládne stín,
hledat své zlato kouzelné.

Znal naše kouzla zemský klín,
když rod náš v třesku kovadlin
kul klenoty a temnoty
zaháněl v slujích, kde spal stín.

A mnohý elf i dávný král
měl od nás meč, co zářně plál,
kdyžtě náš um těm vladařům
do jílců oheň včaroval.

Dali jsme stříbru hvězdný třpyt,
korunám zlatým slunce svit
tu krásu krás a skvělý jas
jsme předli z drátků jako nit.

Dříve než vzejde světlo dne,
přes horstvo, jež se v mlze pne.
jdem do hlubin, kde vládne stín.
pro svoje zlato ztracené.

A co jsme měli pohárů
a zlaté harfy postaru,
jenže náš zpěv člověk či elf
neslýchal z hlubin, ani hru.

Sosny se s nářkem prohnuly,
zlé vichry noci vanuly,
les rázem vzplál a plápolal
tak jako tisíc fakulí.

Zvon v údolí bil na poplach
a lidem zbělil tváře strach,
když dračí spár hůř nežli žár
jim pohřbil město v sutinách.

Dýmala hora pod lunou
v tu chvílí pro nás osudnou,
každý se hnal, než drak ho sklál
pod svými drápy, pod lunou.

Dřív nežli vzejde sluce svit,
přes chmurný, mlžný horský štít
jdem do hlubin, kde vládne stín,
mu harfy své i zlato vzít!

Kili a Fili spěchali ke svým vakům a vrátili se s malými housličkami; Dori, Nori a Ori vytáhli odněkud z kazajek flétny; Bombur přinesl z předsíně bubínek a Bifur s Bofurem vyšli rovněž a přišli zpátky s klarinety, které nechali ve stojanu mezi vycházkovými holemi. Dvalin a Balin se ozvali: "Promiňte, my své nástroje nechali na zápraží." "Tak přineste i můj!" vyzval je Thorin. Vrátili se s violami velkými jako oni sami a s Thorinovou harfou zabalenou do zeleného sukna. Byla to nádherná zlatá harfa, a když Thorin sáhl do strun, ozvala se hudba, tak náhle a tak líbezně, že Bilbo zapomněl na všechno ostatní a byl stržen do temných krajů pod podivnými lunami, daleko za Vodou a ohromně daleko od své hobití nory pod Kopcem.
Okénkem, které vedlo na svah Kopce, vnikala dovnitř tma; oheň v krbu plápolal - byl duben - a trpaslíci pořád hráli, zatímco stín Gandalfova plnovousu poskakoval do taktu na stěně.
Tma zaplavila celou místnost, oheň dohořel a stíny se vytratily, trpaslíci pořad ještě hráli. A najednou jeden a pak další začali při hraní zpívat, hlubokými hrdelními hlasy trpaslíků v hlubokých prostorách jejich dávných domovů, a takhle zněl úryvek jejich písně, jestli se dá mluvit o jejich písni bez doprovodu nástrojů:

Samozřejmé že žádnou takovou ohavnost neprovedli, a všechno bylo bleskově umyto a bezpečně uloženo, zatímco hobit se točil uprostřed kuchyně a snažil se postřehnout, co vlastně dělají. Potom se vrátili zpátky a našli Thorina s nohama na mřížce před krbem, jak kouří fajfku. Vyfukoval ty nejohromnější kroužky kouře, a kam který poslal, tam kroužek letěl - komínem nahoru nebo za hodiny na krbové římse nebo pod stůl nebo se točil po stropě, ale ať letěl kam letěl, nikdy nebyl dost rychlý, aby unikl Gandalfovi. Puk! poslal čaroděj menší kouřový kroužek ze své krátké hliněné dýmky rovnou skrz každý kroužek Thorinův. Pak Gandalfuv kroužek vždycky zezelenal, vrátil se a vznášel se nad čarodějovou hlavou. Měl jich už kolem sebe celý oblak, v zšeřelém světle mu propůjčovaly zvláštní a magické vzezření. Bilbo stál tiše a pozoroval - miloval kouřové kroužky - a pak ho polil stud, když si vzpomněl, jak byl včera ráno pyšný na své kroužky, které posílal po větru přes Kopec.
"A teď trochu hudby!" řekl Thorin. "Přineste si nástroje!"